Výrok
I. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 592.871 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 200.000 Kč.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 69.413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných [Jméno advokáta B], advokáta.
Odůvodnění
Žalobou ze dne 15. 4. 2024 se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 592.871 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 200.000 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 1. 2017 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. (dále jen „smlouva o úvěru“) a žalovanou 1., na základě které byla žalované 1. poskytnuta částka 540.000 Kč. Žalovaná 2. téhož dne podepsala Prohlášení ručitele, v němž prohlásila, že pohledávku ze smlouvy o úvěru i případnou smluvní pokutu uspokojí do 10 dnů od doručení výzvy. Žalovaná 1. se ve smlouvě o úvěru zavázala vrátit poskytnutou finanční částku spolu s příslušenstvím v celkové výši 1.578.420 Kč ve 204 měsíčních splátkách ve výši 7.553 Kč a poplatkem ve výši 37.800 Kč, který byl splatný jednorázově při podpisu smlouvy.Žalobce tvrdil, že při uzavírání smlouvy o úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalobce dále uvedl, že žalovaná na smlouvu o úvěru řádně uhradila poplatek za uzavření smlouvy ve výši 37.800 Kč a dále částku 551.908 Kč, z čehož částka 271.908 Kč byla uhrazena před zesplatněním úvěru. Žalovaná 1. se dle žalobce dostala do prodlení se splácením úvěru, proto předchůdce žalobce zaslal žalované dne 7. 9. 2020 Oznámení o zesplatnění, přičemž jistina k tomuto dni byla ve výši žalované částky. Žalobce rovněž požadoval zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o úvěru, a to v maximální výši 200.000 Kč. Předchůdce žalobce vyzval žalovanou 2. jako ručitele k úhradě uvedených částek.Žalovaná 1. a žalovaná 2. ve svém vyjádření i při jednání namítly neplatnost sjednané smlouvy o úvěru z důvodu porušení směrnice ES a zákona o spotřebitelském úvěru a pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná 1. namítla nedostatečné prověření úvěruschopnosti, uvedla, že její příjmy nedosahovaly v daném období uváděné výše. Rovněž nebyly dostatečně zohledněny výdaje žalované 1. vyjma výdajů na bydlení.Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 24. 1. 2017 mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. a žalovanou 1. a na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 540.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem, příslušenstvím a případně též s dalšími sankcemi ve 204 měsíčních splátkách po částce 7.553 Kč a dále s jednorázovým poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 37.800 kč splatným při podpisu.Z Prohlášení ručitele má soud za prokázané, že žalovaná 2. toto podepsala dne 24. 1. 2017.Z výdajového pokladního dokladu ze dne 24. 1. 2017 má soud za prokázané, že žalovaná 1. převzala první část úvěru ve výši 90.000 Kč v hotovosti. Z částečného výpisu z účtu má soud za prokázané, že předchůdce žalobce zaslal žalované dne 26. 1. 2017 na její účet částku 450.000 Kč jako výplatu úvěru (jeho zbývající části).Z doplnění žádosti o úvěr soud zjistil, že právní předchůdce žalobce vyšel při posuzování úvěruschopnosti z příjmů žalované ve výši 32.694 Kč, náklady na bydlení nebyly uvedeny, výdajů na energie ve výši 8.053 Kč, nákladů na jídlo ve výši [právnická osoba] Kč. Jiné náklady ani výdaje nebyly v žádosti uvedeny.Předchůdce žalobce prověřil žalovanou 1. v registru exekucí a insolvenčním rejstříku.Z výpisů z účtu žalované 1. za období od 3. 10. 2016 do 31. 12. 2016 soud zjistil, že žalovaná měla příjem z vyplacených provizí od předchůdce žalobce (poskytovatele úvěru) ve výši 28.500 Kč, 8.000 Kč a od jiné společnosti ve výši 3.819 Kč, 6.867,14 Kč, 874 Kč, 800 Kč, 29.496 Kč, 7.754 Kč. Soud má za prokázané a mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná pro společnosti vykonávala na základě smlouvy o spolupráci činnost podřízeného finančního poradce, případně obchodního zástupce. Žalovaná 1. měla na účtu evidované příchozí platby v celkové výši 63.000 Kč od žalované 2. Výdaje žalované 1. z účtu byly v uvedeném období ve výši 158.000 Kč.Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015 soud zjistil, že žalovaná 1. měla v tomto zdaňovacím období příjem od zaměstnavatelů ve výši 197.783 Kč, základ daně činil 398 836 Kč.Na úhrady spojené s bydlením bylo prostřednictvím SIPO hrazena částka 8.053 Kč.Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy má soud za prokázané, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 24. 6. 2020.Předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2022 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky.Z ostatních listinných důkazů nevyplynulo nic významného pro posouzení věci.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Podle § 1968 věta prvá téhož zákona dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.Podle § 1970 téhož zákona po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Na základě výše uvedených důkazů a za použití citovaných ustanovení zákona a zejména i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce, před uzavřením smlouvy, posoudil s odbornou péčí schopnost žalované 1. splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že své povinnosti nedostál a smlouva o úvěru je tedy absolutně neplatná. Soud má za to, že k posouzení úvěruschopnosti není dostačující pouhý základní matematický výpočet zohledňující prosté příjmy a předpokládané výdaje uvedené zájemcem o půjčku, ale je nutno tyto informace dále zpracovat. V daném případě však dle soudu předchůdce žalobce ani tomuto nedostál, když dle skutkových zjištění nedostatečně vyhodnotil příjmy i výdaje žalované 1. ve sledovaném období. Z daňového přiznání bylo zjištěno, že příjmy žalované 1. ani zdaleka nedosahovaly příjmů tvrzených žalobcem, a to bez zohlednění výdajů souvisejících s úhradou daně a sociálního a zdravotního pojištění, tedy plateb ve prospěch státu, který je každý podnikající subjekt povinen uhradit přednostně. Z výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že žalovaná 1. neměla žádný stabilní příjem odpovídající příjmu zohledněného žalobcem, když jí sice byly na účet vyplaceny nějaké provize od několika různých společností, ale jejich měsíční výše se výrazně lišila. Příjem žalované z vyplacených provizí dosáhl v období října až prosince 2016 částky cca 30.000 Kč/měsíc, jiný příjem z případné další podnikatelské činnosti nebyl shledán. Opět se však nejedná o čistý měsíční příjem, ale o tzv. hrubý, ze kterého je nutno odečíst příslušné výdaje zejména vůči státu a zdravotní pojišťovně, tyto výdaje nebyly předchůdcem žalobce vůbec zohledněny. Žalobce, resp. jeho předchůdce pouze vycházel z příjmů žalované 1. ve výši 32.694 Kč. Co se týče výdajů, tak tyto byly zohledněny pouze částečně co do úhrady SIPO, jídla ve výši [právnická osoba] Kč měsíčně. Jiné výdaje např. na drogistické potřeby, léky apod. nebyly zohledněny vůbec. Dle soudu nelze přijmout argumentaci žalobce, že jediným výdajem žalované na bydlení byla úhrada SIPO (tj. platba za energie, vodné a televizní a rozhlasové poplatky), když žalovaná bydlela v domě se svými rodiči a náklady za bydlení v domě nemohou spočívat v pouhé úhradě energií, ale je nutno zohlednit i případnou částku na nezbytné opravy, úpravy a údržbu nemovitosti. I pokud by soud přihlédl k tomu, že nemovitost obývala žalovaná 1. a další dvě osoby, tedy se na výdajích podílely, tak přesto se soudu zdá částka 8.000 Kč podhodnocená a nereflektující skutečný stav. Žalobce tedy dle soudu neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalované 1. s odbornou péčí. Ba naopak má soud za to, že předchůdce žalobce ke své povinnosti přistoupil zcela vágně a nedostatečně. Argument žalobce, že vzhledem k tomu, že je nebankovním poskytovatelem úvěru, a tedy jeho hodnocení úvěruschopnosti má být posuzováno mírněji, rovněž nemůže obstát.Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.Sám žalobce tvrdil, že žalovaná 1. na předmětnou smlouvu, která byla shledána absolutně neplatnou uhradila částku 37.800 Kč a dále částku 551.908 Kč, tj. více, než kolik jí bylo poskytnuto. K bezdůvodnému obohacení na straně žalované 1. tedy nedošlo, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalované 2. jako ručiteli.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovaným, jež byly v řízení zcela úspěšné, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 69.413 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 792.871 Kč sestávající z částky 9.200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání) dle § 11 odst. 1 a. t. s tím, že odměna byla snížena z původní částky 11.500 Kč podle § 12 odst. 4 a. t., a z částky 4.600 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. s tím, že odměna byla snížena z původní částky 5.750 Kč podle § 12 odst. 4 a. t., a to vůči každé ze žalovaných, včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a cestovní náhrada v celkové výši 2.613 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 12. 2024 náhrada 1.335,93 Kč za 117 ujetých km v částce 935,93 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,2 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 12. 2024 náhrada 1.277,07 Kč za 117 ujetých km v částce 877,07 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,9 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t..