5 C 96/2021

Odůvodnění

1. Žalobou, doručenou soudu dne 3. 12. 2020, se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 28.401 Kč (představující jistinu dluhu), smluvního úroku 21,05 % ročně z částky 28.401 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28.401 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, částky 3.150 Kč (představující dlužné splátky ke dni zesplatnění), částky 300 Kč (představující účelně vynaložené náklady za upomínky), částky 1.497 Kč (představující smluvní pokutu za opožděné splátky do dne zesplatnění), částky 1.167 Kč (představující smluvní pokutu ode dne zesplatnění do 2. 12. 2020) a náhrady nákladů řízení ve výši 9.912 Kč. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 8. 7. 2020 smlouvuo spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které mu poskytl neúčelový úvěr ve výši 30.000 Kč tak, že částku ve výši 27.500 Kč převedl na tzv. účet zákazníka uvedený ve smlouvě, a to dne 14. 7. 2020, čímž došlo k čerpání peněžitých prostředků, tedy úvěru ze strany žalovaného. Zbytek peněžitých prostředků ve výši 2.500 Kč převedl na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Žalobce se s žalovaným ve smlouvě dohodli, že žalovaný uhradí poskytnuté peněžité prostředky, společně s úroky dle dohodnuté roční zápůjční úrokové sazby, tedy celkem částku 42.000 Kč v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1.050 Kč, splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce, splatnost první splátky byla dohodnuta na den 20. 8. 2020. Žalovaný v dohodnutých měsíčních splátkách úvěr řádně nesplácel, proto žalobce úvěr ke dni 26. 10. 2020 zesplatnil. Žalovanému odeslal upomínky pro smlouvu [číslo] ze dne 25. 8. 2020 a 25. 9. 2020,a zesplatnění pro smlouvu [číslo] ze dne 26. 10. 2020, jako Oznámení o zesplatnění úvěru, jehož součástí byla i předžalobní výzva dle §142a o. s. ř.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 8. 7. 2020 soud zjistil, že ji uzavřel žalobce jako poskytovatel a žalovaný jako zákazník. Předmětem smlouvy byl závazek žalobce poskytnout žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši 30.000 Kč a závazek žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit 40 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1.050 Kč tak, že první splátka byla splatná 20. 8. 2020 a poslední dne 20. 11. 2023.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 10. 2020 bylo prokázáno, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil ho na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Z podacího lístku pak vzal soud za prokázané, že předžalobní výzvu žalobce dne 26. 10. 2020 žalovanému odeslal.

7. Ze sdělení, resp. odpovědi žalobce na výzvu soudu, zda a jakým způsobem si ověřil úvěruschopnost žalovaného, soud zjistil, že žalobce posuzoval schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr tím, že si vyžádal potvrzení o zůstatku na účtu žalovaného, výplatní pásky žalovaného za dva kalendářní měsíce (duben 2020 a květen 2020), a rovněž u jeho zaměstnavatele telefonicky prověřoval výši průměrné mzdy žalovaného, přičemž mu bylo sděleno, že tato se pohybuje nad 21.000 Kč. Žalovaný byl dále prověřen žalobcem v rámci databáze centrální evidence exekucí a databáze insolvenčního rejstříku, v obou případech s negativním výpisem. O posouzení úvěruschopnosti byl žalobcem učiněn zápis – posouzení Smlouvy o zprostředkovatelském úvěru [číslo] ze dne 14. 7. 2020. Žalobce dále vycházel z čestného prohlášení žalovaného ohledně jeho závazků z 8. 7. 2020 a z čestného prohlášení žalovaného o výdajích a příjmech z téhož dne. V nich žalovaný uvedl jako své výdaje měsíční náklady na bydlení ve výši 5.000 Kč, jiné výdaje neuvedl. Při posouzení nákladů na bydlení žalovaného žalobce vycházel i z normativních nákladů pro nájemní bydlení dle nařízení vlády č. 349/2019 Sb., které pro obec Uherčice v roce 2020 činily pro jednu osobu 5.374 Kč. Žalovaný dle sdělení žalobce shora ku dni uzavření smlouvy měl vyživovací povinnosti, dle údajů uvedených v čestném prohlášení o výdajích shora byl ženatý. Dále žalobce vycházel z výše existenčního a životního minima, které činily ke dni uzavření smlouvy na osobu2.490 Kč a 3.860 Kč. Dále žalobce přihlédl k průměrným výdajům obyvatelstva v roce 2016, zejména statistice rodinných účtů za rok 2016 (aktuální výdaje za roky 2017, 2018, 2019a 2020 nebyly v době uzavírání smlouvy zveřejněny), a dále i k časovým řadám výdajů na konečnou spotřebu domácností za rok 2016 2019 (za rok 2020 nebyl údaj ČSU v době uzavírání smlouvy zveřejněn).

8. Na základě výše uvedeného žalobce vyhodnotil žalovaného jako schopného platit žalobci měsíční splátku poskytovaného úvěru ve výši 1.050 Kč, jelikož mu z příjmu 21.000 Kč po odpočtu běžných výdajů (životního minima 3.860 Kč, nákladů na bydlení 5.000 Kč) a po odpočtu splátky poskytovaného úvěru 1.050 Kč zbude částka 11.090 Kč měsíčně.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 o. z.).

11. Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém (§ 2048 o. z.).

12. Podle § 104 z. č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z. s. ú.) platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěrv rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, očse obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2o. z.).

19. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

20. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků
21. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele,a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
22. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru.Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená (lustra v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí), jednak z údajů obecného charakteru, jejichž spojitost s individuálními příjmovými a výdajovými poměry žalovaného v době uzavírání smlouvy je diskutabilní a neprůkazná (normativní náklady na nájemní bydlení, existenční a životní minimum, průměrné výdaje obyvatelstva v roce 2016, časové řady výdajů na konečnou spotřebu domácností ČSÚ za rok 2016 2019). Dále soud dospěl k závěru, že v případě posouzení předložených výplatních pásek žalovaného, údajů obsažených v čestných prohlášeních žalovaného ohledně jeho závazků a o jeho výdajícha příjmech z 8. 7. 2020, a údajů z žalobcem učiněného zápisu – posouzení Smlouvyo zprostředkovatelském úvěru [číslo] ze dne 14. 7. 2020 (tj. navíc posouzení provedeného dle datace šest dnů po uzavření smlouvy), se žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle názoru soudu zmíněna resp. prověřena velmi zběžně až ledabyle, a tedy naprosto nedostatečně.
23. Údaje o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného, obsažené v čestném prohlášenío výdajích a příjmech shora, ve výši 5.000 Kč, zahrnující pouze výdaje na bydlení a výdaje související s bydlením (vodu, energie, paliva a nájemné či jiná obdobná platba), které jsou uvedeny jako jediné pravidelné výdaje žalovaného, jsou dle názoru soudu očividně neúplnéa z tohoto důvodu realitu nepostihující, ve spojení s žalobcovými výpočty shora se pak jeví jako účelově resp. pro forma uváděné. Validita výsledků vyhodnocení úvěruschopnosti,resp. schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, provedeného žalobcem, se soudu rovněž jeví jako velmi sporná až postrádající ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) elementární výpovědní hodnotu, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba) neměl v rámci běžného ekonomického provozu, nota bene v situaci poměrně standartní příjmové situace žalovaného, žádné další výdaje.
24. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvyo spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvuo spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.
25. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 27.500 Kč (tedy částku, která byla žalovanému skutečně vyplacena). Žalovaný na poskytnutou částku neuhradil ničeho, proto je povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 27.500 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 27.500 Kč za dobu od 6. 11. 2020 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě až dnem 6. 11. 2020, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě ze dne 26. 10. 2020 jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění deset dnů od odeslání, dle podacího lístku byly výzva odeslána dne 26. 10. 2020, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 30. 10. 2020 považuje výzva za doručenou). Splatnost proto nastala dne 5. 11. 2020, v prodlení je žalovaný od 6. 11. 2020. Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníkua odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vládyč. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni druhého pololetí roku 2020, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 0,25 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky a za období, jak je uvedenoa zdůvodněno výše.
26. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.
27. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl(§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo(§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva představovaly náklady jeho právního zastoupení, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“), činí odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §14b odst. 1 bod. 3 a. t. sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle§ 14b odst. 5 písm. a) a. t., částku celkem 1.800 Kč. K tomu náleží advokátovi daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.800 Kč ve výši 378 Kč Náklady žalobce za právní zastoupení advokátem tak činí celkem částku 2.178 Kč. K tomuto žalobci náleží částka ve výši 1.381 Kč, kterou vynaložil na úhradu soudního poplatku dle položky 2 bodu 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Celkem tak náklady řízení žalobce činily částku 3.559 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 59,36 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 2.112,62 Kč Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§149 odst. 1 o. s. ř.).