7 C 153/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalované zaplacení částky [částka] (jistina úvěru [částka], úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru [částka], úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy [částka], úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu [částka] a úhrada za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště [částka]) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě Smlouvy o úvěru č. [hodnota], kterou dne [datum] uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba].[IČO] IČO, , dále jen „předchůdce žalobce“) byla žalované poskytnuta částka [částka], kterou měla žalovaná spolu s úrokem a poplatky pravidelně splácet, přičemž žalovaná nehradila splátky řádně a včas, a proto má žalobci náležet výše uvedené plnění. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou postoupením.

2. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že jeho předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů, tj. NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v Žádosti o úvěr ze dne [datum] (dále jen „Žádost“) a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmu Žadatele“, konkrétně potvrzením od zaměstnavatele a výplatními páskami.

3. Žalovaná se k žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřila. Se souhlasem účastníků (za užití § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z nich soud učinil následující skutková zjištění: Z listiny označené jako „Smlouva o úvěru č. [hodnota] “ ze dne [datum] soud zjistil, že předmětného dne byla listina žalovanou a zástupcem předchůdce žalobce podepsána, přičemž obsahuje závazek předchůdce žalobce poskytnout žalované úvěr ve výši [částka] a závazek žalované tento úvěr splácet. Z prohlášení na zadní straně smlouvy vyplývá, že žalovaná částku [částka] převzala při podpisu smlouvy. Z listiny označené jako „Žádost o úvěr“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v ní uvedla měsíční příjmy ze zaměstnání ve výši [částka] a celkové výdaje [částka] ([částka] za bydlení a energie, [částka] za dopravu, jídlo a osobní náklady, [částka] srážky ze mzdy, výživné a [částka] měsíční splátky stávajících půjček). Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že potvrzení obsahuje výši příjmu žalované za posledních 12 měsíců, výše příjmů tam uvedená odpovídá údajům v žádosti. V potvrzení je uvedeno, že žalovaná měla srážky ze mzdy ve výši [částka] měsíčně. Soudu je z jeho činnosti (z evidence zahájených exekucí) známo, že v době uzavírání úvěrové smlouvy bylo proti žalované vedeno jedno exekuční řízení. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná dosud na splátkách úvěru uhradila částku [částka]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ze seznamu postoupených pohledávek, z potvrzení o zaplacení kupní ceny a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy žalobci a že informoval žalovanou o tom, že pohledávka byla postoupena.

4. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdce žalobce poskytl žalované celkem 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala spolu s příslušenstvím vrátit. Před poskytnutím finančních prostředků předchůdce žalobce formálně vzato zkoumal schopnost žalované úvěr splácet, prověřil příjmy žalované, nikoliv však již její výdaje, závazky a způsob plnění dosavadních dluhů. Žalovaná z poskytnutých finančních prostředků vrátila celkem 1 900 Kč.

5. Žalobce prokázal notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z předchůdce žalobce na žalobce coby postupníka. Žalobce tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotných uzavřených smlouvách a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tyto závazky rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.

11. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované.

12. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

13. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014, ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

14. Žalobce sice prokázal, že jeho předchůdce prověřil příjmy žalované, soud však nemá za prokázané, že by předchůdce žalobce skutečně prověřil také její výdaje, závazky a způsob plnění dosavadních dluhů – v tomto směru totiž žalobce ani po výzvě soudu neoznačil žádné důkazy. Soud podotýká, že vzhledem ke skutečnostem uvedeným v žádosti o úvěr měl být předchůdce žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalované o to důslednější, když žalovanou uvedená výše příjmu nedosahovala ani výše minimální mzdy a žalovaná sama „přiznala“ srážky ze mzdy ve výši 1 000 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 2 000 Kč.

15. Pouze pro úplnost soud konstatuje, že je mu z jeho činnosti známo, že v době uzavírání úvěrové smlouvy byla proti žalované vedena již přinejmenším jedna exekuce (již od roku 2015), což mohl předchůdce žalobce snadno zjistit, pokud by si obstaral výpis z Centrální evidence exekucí.

16. Soud tak na základě předložených důkazů dospěl k závěru, že předchůdce žalobce svým povinnostem vyplývajícím z § 86 ZSÚ nedostál. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nárok z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

17. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

18. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 8 100 Kč (byla poskytnuta částka 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 1 900 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta (výrok I.). S ohledem na to, že předchůdce žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované, nemohl mu vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, neboť žalovaná se doposud do prodlení nedostala, když nebyly řádně zjištěny její možnosti poskytnuté finanční prostředky splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Žalobce nebyl úspěšný ani v rozsahu 50 % žalované částky, právo na náhradu nákladů řízení mu tak nenáleží. Žalovaná zůstala v řízení pasivní a žádné náklady jí nevznikly, právo na náhradu nákladů řízení tak nemá ani ona.

20. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.