Výrok
I. Žaloba, podle které je žalovaný povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 15 941 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 16 391 Kč od 31. 8. 2022 do 20. 10. 2022 a z částky 15 941 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, pohledávku ve výši 2 019,77 Kč a úrok ve výši 8,42 % ročně z částky 14 561,38 Kč od 31. 8. 2022 do 23. 9. 2022, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 14 561,38 Kč od 24. 9. 2022 do 20. 10. 2022 a z částky 14 408,38 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 12. 2022, se žalobce domáhal zaplacení částky 20 335 Kč s příslušenstvím. Poté, co žalobce vzal žalobu částečně zpět, zůstal předmětem řízení nárok žalobce na zaplacení částky 15 941 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok žalobce odvozuje od smlouvy o úvěru č. [hodnota], kterou měl uzavřít s žalovaným dne 18. 11. 2019 (dále také jen „Smlouva“). Nárok představuje dlužnou jistinu úvěru a příslušenství.
2. Žalovaný se vyjádřil tak, že nárok neuznává. Poukázal na nepřiměřené smluvní podmínky, úvěr považuje za bezúročný a bez poplatků. Při jednání dne [datum] žalovaný namítl, že podle pravidel vyjádřených v zákoně o spotřebitelském úvěru mu úvěr neměl být poskytnut. Žalobce správně nezkoumal jeho bonitu i přes to, že měl více úvěrů. Úrokovou sazbu 75,95 % p. a. a RPSN ve výši 108,84 % považuje za lichvářské.
3. Soud provedl ve věci dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
4. Z dokumentu „Hodnocení klienta“ ze dne [datum] soud zjistil, že v žádosti o úvěr byly o žalovaném vyplněny následující údaje – měsíční příjmy ze starobního důchodu ve výši 11 148 Kč, měsíční výdaje ve výši celkem 8 784 Kč, z čehož 3 410 Kč tvoří životní minimum, 3 674 Kč splátky žalobci, 1 600 Kč náklady na bydlení, 100 Kč ostatní.
5. Z nesporných tvrzení účastníků, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 18. 11. 2019 uzavřena Smlouva, na jejímž základě žalobce dne 19. 11. 2019 vyplatil žalovanému na jeho bankovní účet částku 20 000 Kč.
6. Z žalobních tvrzení samotného žalobce soud zjistil, že žalovaný již na závazek vyplývající ze Smlouvy uhradil částku převyšující 40 000 Kč.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná.
12. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., která je současně smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se tedy nejdříve zabýval otázkou, zda se žalobce v souladu s citovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet poskytovaný úvěr.
13. Kromě Hodnocení klienta, Prohlášení klientů, potvrzení ČSSZ o výši starobního důchodu a výpisu z NRKI a SOLUS žalobce soudu nepředložil žádné další listinné důkazy prokazující tvrzené měsíční výdaje žalovaného (např. výpisy z účtu žalovaného, podrobnější informace o výdajích na bydlení atd.). Jakkoliv tedy žalobce zkoumal příjmy žalovaného, ke zkoumání jeho výdajů přistoupil velmi laxně. Nezkoumal totiž skutečné výdaje žalovaného, ale spokojil se s uvedením částky životního minima doplněné o několik dalších až podezřele nízkých výdajů, aniž by tyto skutečnosti uvedené ve formuláři podrobněji prověřil. To navíc za situace, kdy žalobce již v minulosti poskytl žalovanému úvěr, na jehož splátky žalovaný v době uzavírání Smlouvy spotřebovával již třetinu svého nepříliš vysokého starobního důchodu.
14. Soud tak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce se sice před uzavřením Smlouvy formálně zabýval schopností žalovaného splácet, tu však neposoudil řádně a s odbornou péčí, zejména pokud jde o výdajovou stránku.
15. Na základě shora uvedeného soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz) a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.
16. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce již na závazky vyplývající z absolutně neplatné Smlouvy uhradil více, než kolik činila poskytnutá jistota (více než dvojnásobek). S ohledem na tuto skutečnost tak na straně žalovaného nevzniklo ani bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
17. O náhradě nákladů soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, při jednání prohlásil, že mu žádné náklady nevznikly a náhradu nákladů nepožaduje, rozhodl soud v souladu s tímto jeho závěrečným návrhem.