Výrok
I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 15.401,30 Kč,11,5 % zákonný úrok z prodlení ročně z částky 15.401,30 Kč od 23.9.2025 do zaplacení,se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Návrhem doručeným soudu dne [datum], ve spojení s podáním ze dne [datum], se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 15.401,30 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce společností [Anonymizováno] byla prostřednictvím webové stránky [Anonymizováno] dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru na jejímž základě žalovaná od původního věřitele postupně načerpala finanční prostředky v celkové výši 44.563,11 Kč převodem na účet žalované s variabilním symbolem [var. symbol]. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaná předchůdci žalobce uhradila 56.829,57 Kč. Dle platební historie byla žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena pohledávka ve výši 15.401,30 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 9.820,20 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 750 Kč a z úroku za dobu čerpání 4.931,10 Kč. Po postoupení pohledávky žalobci neuhradila žalovaná ničeho. Žalobce k prověření úvěruschopnosti žalované uvedl, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení žalované o příjmech a výdajích, a že byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, a že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Před podáním žaloby žalobce zaslal žalované výzvu k plnění.Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila.Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se předchůdce žalobce (společnost [Anonymizováno] zavázal poskytnou žalované spotřebitelský úvěr s limitem ve výši 80.000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 11,75 % měsíčně, který měla žalovaná splácet minimální měsíční splátkou ve výši 12,50 % z nesplaceného úvěru, nejméně však ve výši 1.000 Kč. Úvěrová smlouvy byla sjednána na dobu neurčitou. Z předložené obratové historie bylo zjištěno, že za období od [datum] do [datum] bylo čerpáno celkem 44.563,11 Kč a byly zaevidovány úhrady v období od [datum] do [datum] v celkové výši 56.829,57 Kč. Ze Smlouvy na opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum], Dodatku č. [hodnota] ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne [datum] a seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že předchůdce žalobce postupuje žalobci pohledávku za žalovanou ve výši 15.401,30 Kč.Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 1908 odst. 1 o. z., splněním dluhu závazek zaniká.Ze shora uvedených zjištění a samotného tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobce ani přes výzvu soudu neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení, ani neoznačil důkazy, o konkrétních zjištěních k příjmovým a výdajovým poměrům žalované, z nichž by mohl být učiněn závěr o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6.10.2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaná od předchůdce žalobce načerpala finanční prostředky ve výši 44.563,11 Kč a uhradila mu částku 56.829,57 Kč. Protože závazek žalované vůči předchůdci žalobce zanikl jeho splněním, soud nárok žalobce uplatněný v této věci neshledal oprávněným, a žalobu v celém rozsahu zamítl.Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého by měl mít zcela úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, ale protože žalovanému doposud v řízení žádné účelně vynaložené náklady na bránění svého práva nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.