10 C 129/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 1. 2025 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující nevypořádané nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 31. 10. 2023, na základě které žalovaná načerpala celkově částku 40 562 Kč na svůj účet č. [č. účtu], který byl uzavřen s právní předchůdkyní žalobkyně ([Anonymizováno]). Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit nejpozději do 27. 10. 2024, žalovaná však nehradila řádně a včas. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila částku 27 416 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Žalobkyně žádá zákonný úrok z prodlení, smluvní úrok.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Žalované byla žaloba spolu s předvoláním k soudnímu jednání doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. K jednání se žalovaná nedostavila, svou přítomnost neomluvila, tudíž byla věc projednána v její nepřítomnosti.

4. Přípisem soudu ze dne 10. 4. 2025 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. jakým konkrétním způsobem žalobkyně postupovala při ověřování a posouzení úvěruschopnosti žalované, tedy jaké konkrétní dokumenty posuzovala včetně doložení těchto dokumentů, z nichž vycházela. Žalobkyně na toto poučení nereagovala, soud žalobkyni poučil ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, že má povinnost doplnit tvrzení a důkazy směřující k prokázání skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, dále prokázat skutečnou výši finančních prostředků, které byly žalované poskytnuty a prokázat skutečnou výši finančních prostředků, které žalovaná hradila buď právní předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni samotné. Byla poučena o následku neuposlechnutí výzvy, kterým by byl neúspěch ve věci. Až 4. 6. 2025, resp. 25. 6. 2025 se žalobkyně vyjádřila k výzvě soudu. Tvrdila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost prokázala, a to na základě tvrzení žalované. Dále provedla lustraci z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, tvrdila, že byly ověřovány příjmy a výdaje žalované, avšak žádné konkrétní listiny nepředložila, resp. uvedla, že jimi nedisponuje. Ohledně celkové částky, kterou žalovaná čerpala, uvedla žalobkyně částku 40 562 Kč, s tím, že před postoupením pohledávky uhradila žalovaná celkem částku 27 416 Kč a po postoupení pohledávky již neuhradila ničeho. K tomuto předložila listinu – platební historii žalované, ze které však plyne něco jiného. Soud má za to, že výzvám soudu, a to ani podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., nebylo vyhověno a žalobkyně nedostatečně ověřila úvěruschopnost žalované a nedostatečně soudu tvrdila či prokázala celkovou částku načerpaných finančních prostředků i celkovou částku uhrazených finančních prostředků.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Dne 31. 10. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [Anonymizováno] a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta celková částka 40 562 Kč na účet č. [č. účtu] (toto bylo potvrzeno i přípisem [právnická osoba] ze dne 3. 6. 2025). Tato částka byla čerpána postupně, a to dne 31. 10. 2023 částka 4 000 Kč, dne 1. 11. 2023 částka 10 000 Kč, dne 2. 11. 2023 částka 6 000 Kč, dne 26. 6. 2024 částka 15 000 Kč, dne 26. 6. 2024 částka 5 562 Kč. Žalovaná dle Platební historie uhradila dne 19. 1. 2024 částku 27 416 Kč a dne 25. 10. 2024 částku 30 241,94 Kč, celkem tedy uhradila částku 57 657,94 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala předžalobní výzvou ze dne 14. 11. 2024, tzn. i po zaplacení celého dluhu. Následně již žalovaná ničeho dalšího nehradila.

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.

10. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.

14. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.

15. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

16. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně na výzvu soudu pouze obecně tvrdí, že si právní předchůdkyně vyžádala informace, které jí žalovaná sdělila. Sama činila lustraci v dostupných databázích – ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI. A údajně učinila výpočet mezi příjmy a výdaji s tím, aby 10 % zůstalo jako rezerva. Žádné konkrétní údaje u výši příjmů ani výdajů, ani vyživovacích povinností žalované, typu bydlení, nebyly soudu sděleny. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalované tak nebyla prověřena řádně.

17. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalované), když nedostatečně zjistila skutečné příjmy a výdaje žalované, tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalované poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž by žalobkyni vznikl vůči žalované nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Předloženými důkazy od žalobkyně však bylo prokázáno, že převzala-li žalovaná úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 40 562 Kč, tak i tento uhradila, resp. uhradila více, a to v celkové výši 57 657,94 Kč. Z Platební historie plyne, že částka 20 000 Kč byla načerpána v období od 31. 10. 2023 do 2. 11. 2023. Následně byla uhrazena částka 27 416 Kč dne 19. 1. 2024. Následně dne 26. 6. 2024 byla načerpána částka 15 000 Kč a částka 5 562 Kč, celkem tedy 20 062 Kč. Následně dne 25. 10. 2024 byla uhrazena částka 30 241,94 Kč. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že bylo uhrazeno pouze 27 416 Kč, z listinného důkazu nazvaného Platební historie bylo soudem zjištěno, že byla uhrazena celková částka 57 657,94 Kč. Z toho plyne, že žalobkyně v této věci nemůže být úspěšná. O tomto byla žalobkyně poučena jak písemně, tak i ústně při jednání dne 24. 7. 2025 ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Žalobkyně byla poučena o následcích neuposlechnutí výzvy, čímž by byl neúspěch ve věci. Žalobkyně této výzvě soudu nevyhověla a v této věci byla zcela neúspěšná. Soud tedy žalobu v plném rozsahu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšné žalované však žádné náklady nevznikly.