10 C 262/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na základě které žalovaný obdržel částku 56 000 Kč na svůj účet č. [Anonymizováno]. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 48 měsíčních splátkách po 3 745 Kč, smluvní úrok byl stanoven ve výši 76,05 % ročně, žalovaný však nehradil řádně a včas. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil pouze dvě splátky ve výši 7 490 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Žalobkyně žádá zákonný úrok z prodlení, smluvní úrok i smluvní pokutu.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Žalovanému byla žaloba spolu s předvoláním k soudnímu jednání doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. K jednání se žalovaný nedostavil, svou přítomnost neomluvil, tudíž byla věc projednána v jeho nepřítomnosti.

4. Přípisem soudu ze dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. jakým konkrétním způsobem žalobkyně postupovala při ověřování a posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy jaké konkrétní dokumenty posuzovala včetně doložení těchto dokumentů, z nichž vycházela. Žalobkyně svým podáním ze dne [datum] soudu tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prokázala, a to na základě tvrzení žalovaného. Žalobkyně prověřila žalovaného v databázi NRKI a Cribis. Žalovaný doložil potvrzení ohledně příjmu ve výši 21 200 Kč měsíčně. A celkové náklady žalovaného jsou 15 286 Kč měsíčně, které obsahují paušální částku životního minima ve výši 4 860 Kč, již existující splátky ve výši 6 511 Kč a tvrzené výdaje na bydlení ve výši 3 915 Kč. Tvrzení, že žalovaný bydlí u rodičů nebylo nikterak ověřeno. Soud má za to, že výzvě soudu vyhověno nebylo a žalobkyně nedostatečně ověřila úvěruschopnost žalovaného.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 56 000 Kč na účet č. [Anonymizováno]. Žalovaný uhradil pouze částku 7 490 Kč. Žalobkyně požadovala částku 90 859 Kč sestávající se z jistiny ve výši 55 595,31 Kč, úrok z úvěru ke dni zesplatnění ve výši 10 526,61 Kč, smluvní pokutu dle 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokutu dle 6.5 ve výši 23 340,36 Kč, úrok 76,05 % ročně z částky 55 595,31 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 698,08 Kč a následně úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 55 595,31 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou ze dne [datum], žalovaný však ničeho neuhradil.

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.

10. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.

14. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

15. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

16. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně na výzvu soudu pouze obecně tvrdí, že si vyžádala informace, které jí žalovaný sdělil. Sama činila lustraci v dostupných databázích – ISIR, CEE, NRKI, Cribis. Žalovaný doložil potvrzení ohledně příjmu ve výši 21 200 Kč měsíčně. A celkové náklady žalovaného jsou 15 286 Kč měsíčně, které obsahují paušální částku životního minima ve výši 4 860 Kč, již existující splátky ve výši 6 511 Kč a tvrzené výdaje na bydlení ve výši 3 915 Kč. Tvrzení, že žalovaný bydlí u rodičů nebylo nikterak ověřeno. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.

17. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila skutečné příjmy a výdaje žalovaného, tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 48 510 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. V částce 48 510 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou žalobkyně žalovanému poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní úrok i smluvní pokutu) nelze úspěšně uplatnit. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

19. Soud má za přiměřené možnost postupné úhrady dluhu žalovaným, když je v reálných možnostech žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, korespondující s všeobecnou povědomostí o možnosti splácet takovou výši splátek, která by měla být reálně v dispozici a v možnostech žalovaného hradit. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné aktuální příjmové a majetkové poměry žalovaného, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalovaného hradit splátky vyšší než soudem uvažované. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru umožnil žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a to ve splátkách spolu se sankcí ,,pod ztrátou výhody splátek“.

20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142a odst. 1 o.s.ř., když částečně procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti částečně neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 4 543 Kč, náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem za 4 úkony právní služby po 4 740 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradu za 4 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a příslušného 21 % DPH, neboť zástupce osvědčil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů řízení je ve výši 29 662,60 Kč. Žalobkyně však byla úspěšná pouze co do 52 % ku svému neúspěchu co do 48 %. Náleží jí tudíž náhrada nákladů pouze co do 4 % ve výši 1 186,50 Kč.

21. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.