Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 200 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy ke každému poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, kterou měla být určena povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 4 979 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 952 Kč od 18. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 022,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], na základě které žalovaná obdržela částku 13 200 Kč bezhotovostně. Žalovaná hradila částečně dne [datum] částkou ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Žalobkyně žádá smluvní pokutu i zákonný úrok z prodlení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Žalované byla žaloba spolu s předvoláním k soudnímu jednání doručena do vlastních rukou. K jednání se žalovaná nedostavila, svou přítomnost neomluvila, tudíž byla věc projednána v její nepřítomnosti.
4. Žalobkyně svým podáním ze dne [datum] soudu uvedla, že žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích – ISIR, CEE, přičemž nebyla zjištěna překážka. Dále byla zjištěna výše příjmu žalované z výpisů z bankovních účtů za tři měsíce předcházející podání žádosti o úvěr, tedy pro období [datum] – [datum]. Průměrný čistý měsíční příjem je ve výši 24 000 Kč. Žalobkyně za výši osobních výdajů považovala částku 9 600 Kč. Při ověřování vycházela pouze ze statistických ukazatelů, podle nichž průměrné měsíční výdaje dosahují 30% čistého měsíčního příjmu. Žalobkyně vycházela z výše 40%. Dále bylo zjištěno, že žalovaná hradí splátku 5 045 Kč měsíčně na jiné úvěry. Tento úvěr byl již v pořadí třetím úvěrem u žalobkyně, přičemž předchozí dva byly řádně splaceny. Žalobkyně však nesprávně vyhodnotila výpis z účtu č. [č. účtu], ze kterého plyne množství dalších úvěrů a výdajů u sázkové kanceláře Tipsport. Soud má za to, že výzvě soudu vyhověno nebylo a žalobkyně nedostatečně ověřila úvěruschopnost žalované.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
6. Dne [datum] byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 13 200 Kč na její účet. Žalovaná však uhradila pouze částku 6 000 Kč. Žalobkyně požaduje i zákonný úrok z prodlení od [datum] a smluvní pokutu ve výši 227 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala předžalobní výzvou ze dne [datum], žalovaná však ničeho neuhradila.
7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.
9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona, o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.
10. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona, o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
14. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.
15. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.
16. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v žalobě pouze obecně tvrdí, že si vyžádala informace, které jí žalovaná sdělila. Žalobkyně odkazuje i na lustraci žalované z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, dále žalobkyně uvedla, že vycházela z výpisu z účtu žalované za tři měsíce předcházející žádosti o úvěr. Z výpisu z účtu zjistila průměrný čistý příjem cca 24 000 Kč měsíčně a odhadované výdaje cca 9 000 Kč, dále splátky 5 046 Kč, přičemž disponibilní zůstatek by byl cca 9 000 Kč. Soud má za to, že úvěruschopnost žalované nebyla prověřena řádně, neboť žalobkyně nedoplnila důkazy kromě výpisů z účtu. Žalobkyně nedoplnila pracovní smlouvu či výplatní pásky, či smlouvu ohledně úvěru u jiné společnosti, či výdajů na bydlení, či dokladů k osobním poměrům žalované. Žalovaná disponovala více úvěry, např. u společnosti [právnická osoba] či [Anonymizováno] a měla výdaje u sázkových kanceláří – zejména [Anonymizováno]. S tímto zjištěním žalobkyně nijak nenaložila, resp. nijak jej nehodnotila.
17. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalované), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné příjmy a výdaje žalované, tyto výdaje pak řádně neporovnala s jejími příjmy, a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalované poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalované nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzala-li žalovaná úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinna tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 7 200 Kč) dle § 87 odst.1 zákona, o spotřebitelském úvěru.
18. V částce 7 200 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou žalobkyně žalované poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní pokutu) nelze úspěšně uplatnit. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
19. Soud má za přiměřené možnost postupné úhrady dluhu žalovanou, když je v reálných možnostech žalované splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, korespondující s všeobecnou povědomostí o možnosti splácet takovou výši splátek, která by měla být reálně v dispozici a v možnostech žalované hradit. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné aktuální příjmové a majetkové poměry žalované, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalované hradit splátky vyšší než soudem uvažované, ani žalovaná ničeho netvrdila. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona, o spotřebitelském úvěru umožnil žalované rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a to ve splátkách spolu se sankcí „pod ztrátou výhody splátek“.
20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142a odst. 1 o. s. ř., když částečně procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti částečně neúspěšné žalované. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., za 2 úkony právní služby po 1 620 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradu za 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., za 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., jízdné dle § 156 a násl. zák. č. 262/2006 Sb. ve spojení s vyhl. č. 573/2025 Sb. ve výši 5 476,62 Kč, náhradu za promeškaný čas strávený na cestě dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 100 Kč (150 Kč/každá započatá půlhodina) a příslušné 21 % DPH, neboť zástupce osvědčil, že je plátcem DPH. Celkové náklady řízení jsou ve výši 16 792,10 Kč. Žalobkyně však byla úspěšná pouze co do 59 % ku svému neúspěchu co do 41 %. Náleží jí tudíž náhrada nákladů pouze co do 18 % ve výši 3 022,60 Kč.
21. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla žalované stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.