Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, splatných vždy ke každému poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, kterou měla být určena povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 12 349,81 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 199 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky představující nevypořádané nároky ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč bezhotovostně na svůj bankovní účet č. [č. účtu]. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit i smluvní úrok ve výši 11 703,20 Kč a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 199 Kč. Celková částka 21 902,20 Kč měla být uhrazena do [datum]. Žalovaný však ničeho neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Žalobkyně žádá úrok i zákonný úrok z prodlení i smluvní pokutu.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Žalovanému byla žaloba spolu s předvoláním k soudnímu jednání doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. K jednání se žalovaný nedostavil, svou přítomnost neomluvil, tudíž byla věc projednána v jeho nepřítomnosti.
4. Přípisem soudu ze dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. jakým konkrétním způsobem žalobkyně postupovala při ověřování a posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy jaké konkrétní dokumenty posuzovala včetně doložení těchto dokumentů, z nichž vycházela. Žalobkyně svým podáním ze dne [datum] soudu tvrdila, že úvěruschopnost prokázala, a to na základě tvrzení žalovaného. Žalobkyně uvedla, že žalovaný tvrdil průměrný měsíční příjem ve výši 15 000 Kč, ověřen však byl měsíční příjem ve výši 7 597 Kč. Následně čerpala i z informací využívání služeb Kontomatik a takto došla k závěru, že žalovaný bude schopen řádně hradit tento úvěr. Konkrétní výši příjmů ani výdajů včetně dokumentů však žalobkyně soudu nedoložila. Soud má za to, že výzvě soudu vyhověno nebylo a žalobkyně nedostatečně ověřila úvěruschopnost žalovaného.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
6. Dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [č. účtu] (toto bylo potvrzeno i přípisem [právnická osoba] ze dne [datum]). Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit i příslušenství úvěru, úrok v pevné výši 11 703,20 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 199 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za období od [datum] do [datum] ve výši 447,61 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou ze dne [datum], žalovaný však ničeho neuhradil.
7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.
9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.
10. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
14. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
15. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.
16. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě pouze obecně tvrdí, že si vyžádala informace, které jí žalovaný sdělil. K tomuto předkládá dokument Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]., ze kterého plyne, že celkový počet členů ve společné domácnosti je 2, a to s příjmem, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky byla 0, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 4 000 Kč, další nezbytné výdaje 0, ostatní zbytné výdaje 0. Výše uvedeného čistého měsíčního příjmu byla 7 597 Kč (výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 15 000 Kč). Rezerva pro výdaje byla ve výši 500 Kč, vypočítané minimální výdaje ve výši 2 205 Kč. Disponibilní příjem 5 300 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že si vyžádala informace z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů atd. Žalobkyně soudu předložila i výpis z běžného účtu Kontomatik za období od [datum] do [datum]. Soudu nebyly předloženy žádné konkrétní dokumenty, ze kterých by plynula výše příjmů ani výše výdajů. Naopak, z výpisu z běžného účtu Kontomatik vyplynulo, že žalovaný vynakládá vyšší částky na sázky, avšak ani výše plateb na bydlení či výše příjmů z tohoto výpisu nebyly zřejmé.
17. Z těchto podkladů nemohl věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.
18. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy, a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 10 000 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.
19. V částce 10 000 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky nelze úspěšně uplatnit. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
20. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, zbavila se tak možnosti být řádně poučena o povinnosti tvrzení a důkazní k výši aktuálních příjmů a výdajů žalovaného pro stanovení splátky. Soud má za přiměřené možnost postupné úhrady dluhu žalovaným, když je v reálných možnostech žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, korespondující se zřejmě ověřenou výší čistého příjmu 7 597 Kč měsíčně. Tato výše splátek by měla být reálně k dispozici a v možnostech žalovaného hradit pravidelně. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala takové aktuální příjmové a majetkové poměry žalovaného, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalovaného hradit splátky vyšší než soudem uvažované. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru umožnil žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase spolu se sankcí ,,pod ztrátou výhody splátek“
21. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když částečně procesně úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšné žalobkyni, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.