Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 898,54 Kč, a to ve splátkách po 300 Kč měsíčně splatný vždy ke každému poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá co do částky 26 752 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 35 260,67 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 269,61 Kč, dále co do úroku ve výši 21 % ročně z částky 8 595,71 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, co do úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 8 098,49 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 16 694,20 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smluv o půjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], a žalovanou dne [datum] a [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a přes řádné předvolání se k jednání nedostavila. Soud proto ve věci rozhodl v její nepřítomnosti.
3. Po provedeném dokazování zjisti soud tento skutkový stav:
4. Dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], se žalovanou smlouvu nazvanou smlouva o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], a to v 60 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka ve výši [částka] měla být zaplacena dne [datum]. Součástí poplatku byl také úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 21 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že jí byla částka [částka] předána při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. (Zjištěno ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] a smluvních podmínek.). Dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], se žalovanou smlouvu nazvanou smlouva o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], a to v 60 týdenních splátkách po [částka], přičemž poslední splátka ve výši [částka] měla být zaplacena dne [datum]. Součástí poplatku byl také úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 21 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že jí byla částka [částka] předána při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. (Zjištěno ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] a smluvních podmínek.)
5. Žalovaná neplnila podmínky smlouvy řádně a včas. Na svůj dluh uhradil celkem částku [částka] s tím, že poslední úhradu provedla ke dni [datum].
6. Pohledávka původní věřitelky přešla ke dni [datum] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně výňatku ze seznamu postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání). Žalovaná na pohledávku žalobkyně ničeho dalšího neuhradila ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne [datum]. Žalobkyně poskytla žalované lhůtu k úhradě dluhu vyčísleného již na [částka] do [datum] (zjištěno z předžalobní upomínky z [datum] včetně dokladu o odeslání).
7. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že účastníci uzavřeli shora uvedené smlouvy, jejíž podmínky žalovaná řádně nesplnila. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.
8. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované ze strany její právní předchůdkyně ověřena s tím, že jediným předloženým důkazem ve věci úvěruschopnosti žalované byly kartay zákazníka, do níž byly vypsány zjištěné údaje o příjmech a výdajích žalované. V nich bylo mj. uvedeno, že žalovaná bydlí na ubytovně, důvodem půjčky jsou rodinné události [právnická osoba], není majitelem vozu, pracuje na hlavní pracovní úvazek jako dělnice s výdělky [částka] měsíčně a následně s výdělky [částka] měsíčně. Výdaje domácnosti vyčíslila na [částka] a následně na [částka]. Dále uvedla, že nemá půjčky u jiné společnosti, kreditní kartu a má bankovní účet. Údaje měly být ověřeny prostřednictvím výplatních pásek, tyto doklady ovšem doloženy nebyly. (Zjištěno z karty zákazníka.)
9. S ohledem na nedostatečně tvrzené a prokázané ověření úvěruschopnosti žalovaného soud při jednání dne [datum] vyzval žalobkyni v souladu s § 118a o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, zda a jakým konkrétním způsobem a na základě jakých konkrétních listin byly ověřovány příjmy a výdaje žalované. Soud zároveň poučil žalobkyni o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně však uvedla, že jinými tvrzeními ani důkazy již nedisponuje.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do [datum] věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Nesplnění povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele bylo spojeno se sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy až ve znění § 9 odst. 1 uvedeného zákona účinném od [datum]. Jediná sankce reagující na nesplnění této povinnosti byla upravena v § 20 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona a představovala správní delikt, za který hrozila úvěrujícímu subjektu pokuta do 2 mil. Kč.
11. Povinnost řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele přitom pramenila a dodnes pramení ze směrnice č. 2008/48/ES. Směrnice měla být podle čl. 27 provedena do [datum], a tudíž s ní měl být zákon č. 145/2010 Sb. v souladu. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
12. Výklad uvedených článků 8 a 23 byl předmětem rozsudku Soudního dvora ze dne 5.3.2020, sp. zn. C‑679/18, byť ve vztahu k již novému zákonu u spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v rozsudku mj. uvedl, že s ohledem na význam cíle ochrany spotřebitele, který je inherentně spjat s povinností věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka, již Soudní dvůr rozhodl, že kdyby sankce zániku nároku na úroky byla v praxi oslabena, či dokonce zcela ztratila povahu sankce, nezbytně by z toho vyplynulo, že není skutečně odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C‑565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53). Pokud jde o zásadu efektivity, stačí připomenout, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Z těchto skutečností vyplývá, že zásada efektivity brání podmínce, aby sankce, která se uplatní v případě porušení povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice 2008/48, tj. neplatnost smlouvy ve spojení s povinností vrátit jistinu, musela být namítnuta spotřebitelem, a to v tříleté promlčecí době. Tento závěr přitom nelze zpochybnit argumentem, který uplatnila česká vláda ve svém písemném vyjádření, a sice že vnitrostátní ustanovení o dohledu nad úvěrovými institucemi upravují rovněž správní sankci ve formě pokuty až do výše 20 milionů Kč v případě poskytnutí úvěru bez dodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Je totiž třeba poukázat na to, že Evropská komise na jednání uvedla, že příslušný český orgán dohledu, ČNB, nikdy neoznámil žádné rozhodnutí o uložení pokuty za porušení této povinnosti věřitele. Jak dále poznamenala generální advokátka v bodě 82 svého stanoviska, takové sankce nemohou samy o sobě dostatečně účinným způsobem zajistit ochranu spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, o niž usiluje směrnice 2008/48, neboť nemají vliv na situaci spotřebitele, jemuž byl smlouvou poskytnut úvěr v rozporu s článkem 8 této směrnice.
13. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Je třeba dodat, že vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice.
14. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem. Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem. S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. Z uvedeného rozhodnutí jasně plyne, že samotná sankce v podobě správního deliktu neobstojí znění čl. 23 Směrnice, neboť nemá naprosto žádný pozitivní dopad do sféry spotřebitele. Vyložilli Soudní dvůr, že sankce v podobě relativní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečným a neefektivním řešením s tím, že neplatnost je třeba zkoumat z úřední povinnosti (tj. v režimu neplatnosti absolutní), přičemž tento výklad není dle Soudního dvora ve vztahu k vnitrostátnímu právu contra legem, pak argumentem a minori ad maius, musí obstát následek absolutní neplatnosti právního jednání při neexistenci žádné efektivní sankce. Takový výklad není dle názoru soudu contra legem, ale nanejvýše praeter legem. Shora naznačeným eurokonformním výkladem tudíž soud dospěl k tomu, že i v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24.2.2013 je třeba dovodit sankci absolutní neplatnosti právního jednání v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele.
16. Při neexistenci speciální právní úpravy aktuálně obsažené v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je následkem neplatnosti právního jednání nárok na vydání bezdůvodného obohacení v klasickém režimu § 2991 a násl. o.z.
17. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela plnění ve výši celkem 32 000 Kč a žalobkyni uhradil pouze částku 28 101,46 Kč, uložil soud žalované povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 3 898,54 Kč.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy převážně úspěšné žalované (při zohlednění příslušenství) žádné náklady řízení nevznikly.