Výrok
I. Řízení se zastavuje co do částky 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 500 Kč jdoucím od 2. 8. 2024 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč v pravidelných po sobě jdoucích splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci s první splátkou splatnou v měsíci, který následuje po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek, kdy nezaplacením byť jediné splátky se stává splatnou celá zbývající dlužná částka.
III. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 385 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 895 Kč jdoucím od 2. 8. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 736 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala proti žalovanému zaplacené částky 17 395 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že Smlouva o úvěru byla uzavřena se společností [Anonymizováno] [právnická osoba].. Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 9. 2025 na společnosti [právnická osoba]., na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 9. 2025 pohledávku nabyla žalobkyně. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne 2. 7. 2024 úvěr ve výši 12 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 1. 8. 2024. Předmětem žaloby je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč, dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 039,93 Kč a úroku ve výši 355,07 Kč. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky www.creditgo.cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet byl žalovanému v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS, v tomto případě je kód 98111. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti.
2. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení a důkazy k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 17. 2. 2026 uvedla, že s posouzením úvěruschopnosti souhlasil žalovaný podle článku X. Smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterým žalovaný zmocnil věřitele k přístupu do veřejných registrů. Dále úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálnímu životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu příjmů a výdajů. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný uhradil dne 17. 10. 2024 částku 5 000 Kč a o tuto částku vzala žalobkyně žalobu zpět.
3. Soud ve věci nařídil jednání na 24. 3. 2026, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní.
4. Žalobkyně se ústního jednání neúčastnila, nemohla proto být poučena o tom, že soud shledává za neúplná skutková tvrzení žalobkyně o tom, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně prověřoval příjmy a výdaje žalovaného a jaké skutečnosti zjistil.
5. Soud ve věci provedl důkaz listinami, a to Smlouvou o spotřebitelském úvěru, Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, listinou označenou jako úvěruschopnost klienta k půjčce, potvrzením o provedení transakce, smlouvami o postoupení pohledávek, sdělením ČSOB a.s., ze kterých zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla prostředky komunikace na dálku uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byla na účet žalovaného poukázána částka 12 000 Kč.
6. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
9. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci [Anonymizováno], konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnit pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poukázat nutno též na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 1. 2024 ve věci [Anonymizováno], z něhož vyplývá, že články 8 a 23 cit. Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.
10. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. [spisová značka], kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
11. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném [Anonymizováno]. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková.
12. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti.
13. Posouzení schopnosti dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Soud je toho názoru, že právní předchůdce žalobkyně nedostatečným způsobem splnil svoji povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost žalovaného jakožto osoby žádající o spotřebitelský úvěr. Povinností věřitele je nejenom se podívat do veřejně dostupných registrů a dotázat se spotřebitele na údaje důležité pro posouzení jeho úvěruschopnosti, tedy na údaje, z nichž je možné zjistit informace o výši měsíčních příjmů a výdajů spotřebitele a osob žijících s ním ve společné domácnosti; povinností věřitele je také tyto informace ověřit a správně vyhodnotit. Žalobkyně soudu nedoložila, zda a jakým způsobem byly zkoumány příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel-li právní předchůdce žalobkyně pouze z údajů, které mu o sobě sdělil žalovaný, případně z nějakých statistických údajů, je takový postup zcela nedostačující a v rozporu s povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost potenciálního dlužníka. Soud proto posoudil smlouvu jako neplatnou.
14. Vzhledem k tomu, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je úpravou speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka – spotřebitele (k tomu viz Nejvyšší soud ČR sp. zn. [spisová značka]).
15. Žalovanému byla právním předchůdcem žalobkyně poukázána částka 12 000 Kč, žalovaný podle žalobkyně uhradil částku 500 Kč. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku 11 500 Kč a tuto částku uložil soud žalovanému k zaplacení.
16. Nedůvodná je žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky převyšující částku 11 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný není dosud v prodlení s vrácením poskytnuté částky ve výši 11 500 Kč (s odvoláním na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR), byla žaloba zamítnuta i v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroku z prodlení.
17. Soud nemá k dispozici žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy ke zjištění možnosti žalovaného nesplacenou část poskytnuté jistiny vrátit. Soud uvážil, že je v možnostech žalovaného nesplacenou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč. Soud při povolení splátek vychází z toho, že je-li spotřebitel chráněn před důsledky neplatně sjednaného úvěrového závazku (vzniklého porušením věřitele), jenž nebyl sjednán v souladu s právní úpravou přijatou právě k ochraně spotřebitele, měl by být chráněn i před neúměrným zatížením vrátit nesplacenou částku najednou ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.. Soud navázal úhradu dluhu na ztrátu výhody splátek pro případ, že by žalovaný některou ze splátek neuhradil včas nebo v plné výši. Pokud by k takovéto skutečnosti došlo, stane se nesplacená část dluhu splatnou bez dalšího najednou.
18. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a odpovídá úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byla žalobkyně úspěšná co do částky 11 500 Kč, což v procentuálním vyjádření představuje 66 %, neúspěšná byla co do částky 500 Kč, v níž bylo řízení zastaveno a co do částky 5 395 Kč, v níž byla žaloba zamítnutá, kdy procesní neúspěch představuje 34 %. Čistý procesní úspěch žalobkyně představuje 32 % a tímto koeficientem byly vynásobeny náklady řízení ve výši 2 300 Kč, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve výši 1 200 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Na náhradu nákladů řízení byla s ohledem na vypočtený úspěch žalobkyně přiznána částka 736 Kč.