Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 467 Kč v pravidelných po sobě jdoucích splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci s první splátkou splatnou v měsíci, který následuje po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, až do úplného zaplacení.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 842 Kč s úrokem ve výši 20 838,23 Kč, s úrokem ve výši 27 % ročně z částky 11 582,88 Kč jdoucím od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 582,88 Kč jdoucím od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu domáhala proti žalované zaplacení částky 19 309 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 22. 7. 2016 k uzavření Smlouvy o zápůjčce č. [tel. číslo] (dále jen „Smlouva“). Nedílnou součástí Smlouvy jsou Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce (dále jen „Podmínky“). Právní předchůdce žalobkyně posoudil před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou půjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavření Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do Zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části Zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 12 200 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 655 Kč s úrokovou sazbou ve výši 27,00 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 737 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 450 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (tak jak bylo sjednáno), se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti 60 týdenních splátkách po 465 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 9. 2017. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku celkem 8 533 Kč.
2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.
3. Žalobkyně k výzvě soudu, aby doplnila svá tvrzení a doložila, jakým konkrétním způsobem byla prověřována úvěruschopnost žalované, z jakých konkrétních skutečností žalobkyně dospěla k závěru o schopnosti žalované úvěr splatit, jaké jsou současné poměry žalované ke splácení dlužné jistiny, uvedla, že ze Zákaznické karty ze dne 22. 7. 2016 se podává, že právní předchůdce žalobkyně ověřil majetkovou situaci žalované z výplatních pásek (05, 06, 07/2016) a z nájemní/podnájemní smlouvy. Současně si z veřejného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako administrativní pracovnice ve společnosti [právnická osoba] a její čistý měsíční příjem činí 21 500 Kč, že žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti.
4. Soud ve věci nařídil jednán na 29. 10. 2024, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti žalované, která se bez omluvy k jednání nedostavila, přestože jí předvolání k jednání bylo doručeno náhradním způsobem uložením na poště. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní.
5. Ze Zákaznické karty ze dne 22. 7. 2016 soud zjistil, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 15 000 Kč. Ke svým údajům žalovaná uvedla, že žije v nájmu, je zaměstnána na plný pracovní úvazek u společnosti [právnická osoba] jako administrativní pracovnice s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč; dále žalovaná uvedla další čisté příjmy ve výši 6 500 Kč. Jako měsíční výdaje žalovaná uvedla částku 16 400 Kč. Jako dokumenty byly předloženy tři výplatní pásky za měsíce květen až červen 2016 a nájemní/podnájemní smlouva.
6. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 7. 2016 soud zjisti, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala této společnosti vrátit celkem částku 27 842 Kč v 60 týdenních splátkách po 465 Kč.
7. Soud k důkazu nehodnotí předložený soudek Krajského soudu v [adresa], č.j. [spisová značka], neboť tento rozsudek nezohledňuje aktuální judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k posuzování úvěruschopnosti dlužníků.
8. Ze zjištěných skutečností učinil tento soud závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 22. 7. 2016 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Splácet tyto peněžní prostředky spolu s dalším poplatkovým a úrokovým navýšením měla žalovaná v 60 týdenní splátkách po 465 Kč. Ze Zákaznické karty vyplývá, že žalovaná měla být zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] jako administrativní pracovnice s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč. Jako další čisté měsíční příjmy žalované jsou uvedeny 6 500 Kč bez bližší specifikace. Měsíční výdaje jsou uvedeny na částku ve výši 16 400 Kč. Právní předchůdce žalobkyně měl podle žádosti k dispozici výplatní pásky za měsíce květen až červenec 2016.
9. Žalovaná soudu nenabídla žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy, ze kterých by vyplývalo, že by na vymáhanou pohledávku bylo, byť jen částečně cokoliv zaplacenu.
10. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnit pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
14. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. [spisová značka], kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
15. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném III. ÚS 4129/18. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková.
16. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti.
17. Soud je toho názoru, že právní předchůdce žalobkyně nedostatečným způsobem splnil svoji povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost žalovaného jakožto osoby žádající o spotřebitelský úvěr. Povinností věřitele je nejenom se podívat do veřejně dostupných registrů a dotázat se spotřebitele na údaje důležité pro posouzení jeho úvěruschopnosti, tedy na údaje, z nichž je možné zjistit informace o výši měsíčních příjmů a výdajů spotřebitele a osob žijících s ním ve společné domácnosti. Povinností věřitele je také tyto informace ověřit a správně vyhodnotit.
18. Žalobkyně soudu nedoplnila skutková tvrzení a nedoložila, zda a s jakým výsledkem případně činila dotazy na veřejně dostupné registry, nevysvětlila, jakým způsobem zkoumala měsíční výdaje žalované, když podle údajů sdílených žalovanou měly její měsíční výdaje dosahovat částky 16 400 Kč. Použitelný příjem pak podle žádosti měl být 5 100 Kč, přičemž splátky měly dosahovat částky přibližně 2 000 Kč měsíčně. Znamená to, že by žalované na pokrytí dalších výdajů zbývala přibližně částka 3 000 Kč měsíčně, což opravdu není částka příliš vysoká. Bez řádného prověření všech dostupných registrů a rovněž tak měsíčních výdajů žalované není možné kvalifikovaně a zodpovědně posoudit, zda finanční situace dlužníkovi úvěr řádně splácet umožňovala. Kusé údaje, které právní předchůdce žalobkyně měl, totiž neposkytují dostatečné informace o tom jaké, zda a případně jakou finanční reservu dlužník skutečně měl. Právní předchůdce žalobkyně s největší pravděpodobností neučinil vůbec žádný dotaz na úvěrové registry, když informace z těchto registrů mohou být významným vodítkem pro učinění závěru, že je dlužník schopen úvěr splácet. S ohledem na nesplnění povinnosti věřitele řádně a úplně zkoumat úvěruschopnost žalované posoudil soud uzavřenou smlouvu jako neplatnou.
19. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je úpravou speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto nové době splatnosti, která nesouvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka spotřebitele dlužnou jistinu uhradit (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR vydaný pod sp. zn. [spisová značka]).
20. Z tvrzení uvedených v žalobě vyplývá, že žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku celkem 8 533 Kč. Byla-li ze strany původního věřitele poskytnuta žalované částka 15 000 Kč, pak podle názoru soudu na vrácení této částky žalovaná dluží částku 6 467 Kč. V této části soud žalobu považuje za důvodnou a žalobě vyhověl.
21. Nedůvodná potom žaloba je v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky převyšující částku 6 467 Kč, a proto v této části byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k tomu, že žalovaná není doposud v prodlení s vrácením nesplacené části poskytnuté jistiny (s odvoláním na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR), byla zamítnuta žaloba i v části, v níž se žalobkyně domáhala úroku z úvěru a úroků z prodlení.
22. Ze strany žalobkyně soud neobdržel žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy ke zjištění možnosti spotřebitele poskytnutou zbývající jistinu vrátit. Soud uvážil, že je v možnostech žalované poskytnutou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, když vychází z toho, že je-li spotřebitel chráněn před důsledky neplatně sjednaného úvěrového závazku (vzniklého porušením povinnosti věřitele), jenž nebyl sjednán v souladu s právní úpravou přijatou právě k ochraně spotřebitele, měl by být chráněn i před neúměrným zatížením vrátit nesplacenou jistinu najednou ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř..
23. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a odpovídá úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byla v převážné části úspěšná žalovaná, tato žádný náklady řízení nepožadovala, proto bylo rozhodnuto tak, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.