17 C 68/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala zaplacení částky 17 986,32 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne 21. 11. 2023 distančním způsobem na adrese [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno] (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 35 700 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne 21. 12. 2023 a konec kreditového rámce měl nastat dne 14. 5. 2025. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [Anonymizováno] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nejprve zjistila u žalovaného následující informace: celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti mající příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaný sdělil žalobkyni. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nenachází v následujících registrech: výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registrů PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob, výpis z katastrálního rejstříku, výpis z registru „sankční seznamy“ a interní registry historie klienta. Po vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru žalovaným a před poskytnutím úvěru žalobkyně shromáždila a zkontrolovala informace uvedené žalovaným. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází uvedených společností [Anonymizováno] [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od dlužníka získaných prostřednictvím licence AISP. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25 450 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bankovní účet č. [č. účtu] v částce 8 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil volitelné služby, a to službu „[Anonymizováno] “ za poplatek ve výši 109,80 Kč a službu „[Anonymizováno] “ za poplatek ve výši 165 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému.

3. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení k tomu, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2025 zopakovala tvrzení uvedená v žalobě. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný odsouhlasil, že žalobkyně může získat informace o účtu žalovaného od příslušné banky. Výpis z účtu žalobkyně předložila ke svému vyjádření.

4. Soud ve věci nařídil jednání na 10. 6. 2025, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní.

5. Ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, informací pro spotřebitele, všeobecných obchodních podmínek, výpisem z posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]., potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady, sdělením [Anonymizováno], soud zjistil, že žalovaný dálkovým způsobem uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které mu převodem na jeho účet žalobkyně poukázala částku ve výši 8 000 Kč. Ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je uvedeno, že počet člen v domácnosti je jeden, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem je 25 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je uvedeno 25 450 Kč, výše výdajů na bydlení je uvedena částkou 13 500 Kč, výše vypočítaných minimálních výdajů je uvedena částkou 11 860 Kč, dále jsou uvedeny ostatní zbytné výdaje částkou 3 500 Kč.

6. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohlo jí proto být poskytnuto poučení, že soud považuje její skutková tvrzení posouzení úvěruschopnosti za neúplná a důkazy předložené soudu za nedostačující.

7. Z výpisu z běžného účtu č. [č. účtu] soud zjistil, že významnou část položek zaúčtovaných na tomto účtu tvoří platby s popisem , Anonymizováno8. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci [Anonymizováno], konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnit pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.12. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. [spisová značka], kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.13. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném [Anonymizováno]. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková.14. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti.15. Soud je toho názoru, že žalobkyně nedostatečným způsobem splnila svoji povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost žalovaného jakožto osoby žádající o spotřebitelský úvěr. Povinností věřitele je nejenom podívat se do veřejně dostupných registrů a dotázat se spotřebitele na údaje důležité pro posouzení jeho úvěruschopnosti, tedy na údaje, z nichž je možné zjistit informace o výši měsíčních příjmů a výdajů spotřebitele a osob žijících s ním ve společné domácnosti, povinností věřitele je také tyto informace ověřit a správně vyhodnotit. Žalobkyně uvádí, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25 450 Kč, neuvedla však, jak k této částce dospěla a z čeho má tuto částku za prokázanou. Žalobkyně sice soudu předložila soupis identifikovaných příjmů, z nich však není možné se dopátrat, co jednotlivé příjmy znamenají. Ze skutkových tvrzení žalobkyně ani z předložených důkazů není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k vyčíslení měsíčních výdajů žalovaného a jak tyto měsíční výdaje ověřovala. Soudu rovněž nebyly předloženy žádné výstupy z dotazů žalobkyně činěných na žalobkyní zmiňované registry. Soud proto posoudil Smlouvu o úvěru, ze které žalobkyně uplatnila svůj nárok, jako neplatnou.16. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je úpravou speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, poskytovatel úvěru má proto nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, na to v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka – spotřebitele (k tomu viz Nejvyšší soud ČR, sp. zn. [spisová značka]).17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 8 000 Kč, z žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaný na tuto částku cokoliv žalobkyni zaplatil. Soud proto co do částky 8 000 Kč považuje žalobu za důvodnou, a proto v této části žalobě vyhověl. V části, v níž se žalobkyně domáhá přiznání částky převyšující částku 8 000 Kč, včetně navazujícího příslušenství, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný doposud není v prodlení s vrácením poskytnuté částky (s odvoláním na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR), byla žaloba zamítnuta i v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroku z prodlení.18. Ze strany žalobkyně soud neobdržel žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy ke zjištění možností žalovaného poskytnutou jistinu vrátit. Soud proto uvážil, že je v možnostech žalovaného poskytnutou částku vrátit ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, když vycházel z toho, že je-li spotřebitel chráněn před důsledky neplatně sjednaného úvěrového závazku (vzniklého porušením povinností věřitele), jenž nebyl sjednán v souladu s právní úpravou přijatou právě k ochraně spotřebitele, měl by být chráněn i před neúměrným zatížením vrátit nesplacenou částku najednou ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. Soud navázal úhradu dluhu na ztrátu výhody splátek pro případ, že by ze strany žalovaného nebyla některá ze splátek uhrazena včas nebo v plné výši. Pokud by k takového situaci došlo, stává se nesplacená část dluhu splatnou okamžitě bez dalšího najednou.19. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a odpovídá úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byla žalobkyně úspěšná co do částky 8 000 Kč, neúspěšná byla co do částky 9 986,32 Kč. V řízení byl o něco málo úspěšnější žalovaný, tento však náklady řízení neúčtoval, proto bylo o nákladech rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.