Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

21 C 174/2026

Soud: Okresní soud v Českých BudějovicíchDatum rozhodnutí: 20. 10. 2026Č. j.: 21 C 174/2026-26Samosoudce: Jan KočerAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 20. 11. 2026Předmět řízení: o zaplacení částky 67 326,97 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSCB:2026:21.C.174.2026.1
náklady řízeníneplatnost smlouvydokazovánísmlouva o úvěrunáhrada nákladů
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 21. 11. 2026 máme 605 660 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru (č. [hodnota]), na jejímž základě se jí zavázala poskytnout peněžní prostředky do výše [částka]. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však neuhradila řádně a včas, proto byl úvěr ukončen. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatky, smluvní pokutu, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Namítla, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Dále požadovala doložení žalobkyní tvrzených skutečností, především ohledně poskytnutých a uhrazených peněžních prostředků, započítávání uhrazených peněžních prostředků a průběhu kontraktačního procesu.

3. K projednání věci samé soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), nenařizoval jednání. Dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a účastnice s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasily (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované v projednávané věci, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalované a z informací z registrů. Měsíční příjmy žalované činily 36 900 Kč. Na svou podporu odkázala na výpisy z účtu žalované.

17. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nejsou dostatečná. Vyzval ji proto, aby je doplnila a současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [čl. 20; § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), per analogiam]. Žalobkyně na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.

18. Za účelem učinění opakované výzvy soud nenařizoval jednání. Jednak o něj žalobkyně nežádala (viz čl. 5 a 20). Jednak je soudu z úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně uplatňuje své pohledávky ve skutkově a právně obdobných věcech (dluh na základě smluv o spotřebitelském úvěru). Jen před Okresním soudem v Českých Budějovicích („okresní soud“) vede celou řadu obdobných řízení, okresní soud rozhodoval o prakticky totožných žalobách opakovaně a žalobkyně byla okresním soudem opakovaně vyzývána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů.

19. V této situaci není povinností soudu, aby v dalším typově totožném řízení poučoval žalobkyni o povinnosti doplnit rozhodné skutečnosti a označit důkazy i při jednání. Uvedené platí tím spíše, je-li žalobkyně zastoupena advokátkou (právní profesionálkou).

20. V projednávané věci se proto jeví neefektivním a formalistickým, aby za účelem učinění opakované výzvy soud nařizoval jednání. Takový postup by ve skutečnosti znamenal, že by soud žalobkyni znovu nadbytečně informoval o skutečnostech, o nichž objektivně musí vědět. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně měla možnost doplnit žalobu až do dne vyhlášení tohoto rozsudku, avšak této možnosti nevyužila.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních příjmů žalované ve výši 36 900 Kč a měsíčních výdajů žalované v částce 16 780 Kč (viz dokument označený Výpis o posouzení úvěruschopnosti), a nevysvětlila, jak tyto částky ověřila. Současně žalobkyně svá tvrzení nijak nedoložila. Odkaz na dokument označený Identifikované příjmy ani na výpis z bankovního účtu žalované není dostatečný.

22. V této souvislosti soud předně stručně opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně z tvrzení žalované.

23. Za druhé soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat.

24. Za třetí úkolem žalobkyně je ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit konkrétní důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy. Soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat. Soud není ani oprávněn (natož povinen) dohledávat v rozsáhlých a nestrukturovaných důkazech oporu pro skutková tvrzení účastníka. Proto není postačující, odkázala-li žalobkyně bez dalšího na výpis z účtu žalované, resp. odkázala-li na blíže nekonkretizované potvrzení, které sama vyhotovila (viz dokument označený Identifikované příjmy).

25. Soud nepřehlédl ani to, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů. I pokud by soud pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v těchto registrech evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

26. Žalobkyně tedy neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalované, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora).

28. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že následné vyloučení pochybností o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, např. proto, že spotřebitel smlouvu o úvěru plní (popř. splní třeba i v plném rozsahu), nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru. Smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru totiž není jen ochrana konkrétního spotřebitele, nýbrž zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů, což zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

31. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

32. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

33. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

34. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn.

35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).35. V projednávané věci soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky do výše 79 000 Kč (viz smlouva o úvěru). Z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 229 239,54 Kč (viz dokument označený jine_payment_confirmation) a na dluh uhradila celkem částku ve výši 335 629,91 Kč (viz dokument označený jine_payment_confirmation).

36. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

37. I pokud by soud vycházel z tvrzení žalobkyně, podle něhož byly na základě smlouvy o úvěru žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 229 239,54 Kč a žalovaná na dluh uhradila částku 335 629,91 Kč, žalovaná by žalobkyni nic nedlužila.

38. Soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, proto žalobkyni náleží pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Jelikož žalovaná podle tvrzení žalobkyně jistinu zcela uhradila, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

39. Pro úplnost soud dodává, že se dalšími námitkami a argumentací žalované již nezabýval, neboť pro řešení sporu nebyly (s ohledem na výše učiněné závěry) určující (významné). Ostatně v důsledku námitky, kterou soud shledal důvodnou, je řešení sporu pro žalovanou nejpříznivější možné.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů v plné výši. Tyto náklady sestávají z paušální náhrady za jeden úkon, a to vyjádření z 6. 9. 2026 včetně souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání ze 4. 10. 2026 [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.], za nějž náleží paušální náhrada ve výši 450 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, body 21 až 24).

41. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací