Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 79 967,12 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplaceníčástky 5 914,39 Kč,úroku ve výši 7 832,19 Kč aúroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 79 967,12 Kč od 14. 7. 2024 do zaplacení,se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 10 701,50 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.
2. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 6. 2023 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru (č. [hodnota]), na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky v celkové výši 104 849 Kč. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však nehradila řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatky, úrok a úrok z prodlení.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].
8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.
9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.
10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).
11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.
12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.
13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. [spisová značka], č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).
14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka], bod 21).
15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).
16. V projednávané věci žalobkyně uvedla (s odkazem na dokument označený Zpráva o posouzení úvěruschopnosti), že vycházela z měsíčních příjmů žalované ve výši 25 380 Kč a výdajů za nájemné ve výši 11 500 Kč a za jiné závazky (např. výživné) ve výši 3 500 Kč. Na svou podporu odkázala na výpis z účtu za květen 2023.
17. Z výpisu z účtu za květen 2023 (v rozsahu žalobkyní specifikovaných položek ze dne 15. 5. 2023) soud zjistil, že v tomto měsíci činil příjem žalované 25 380 Kč a výdaje žalované za nájem 11 500 Kč a za odpady 340 Kč.
18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.
19. I pokud by soud připustil, že k okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalované činil její měsíční příjem 25 380 Kč a žalobkyně tak vycházela z řádného posouzení příjmové stránky finanční situace žalované (byť zjistila a ověřila příjem žalované jen za jeden měsíc), není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení její výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedeného plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní).
20. I pokud by soud připustil, že k okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalované činily její měsíční výdaje za nájem 11 500 Kč a její (časově blíže neupřesněné) výdaje za odpad 340 Kč, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. Žalobkyně totiž nevylíčila, jaká byla celková výše měsíčních výdajů žalované, a nevysvětlila, jak ji ověřila. Současně žalobkyně svá tvrzení nijak nedoložila. Soud proto žalobkyni vyzval (a to opakovaně, viz čl. 14 spisu), aby je doplnila a současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz záznam o jednání z 21. 4. 2026). Žalobkyně na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.
21. V této souvislosti soud předně stručně opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně (s odkazem na dokument označený Zpráva o posouzení úvěruschopnosti) z tvrzení žalované.
22. Za druhé soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka], především body 24 a 25). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat.
23. Za třetí úkolem žalobkyně je ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit konkrétní důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat. Soud není ani oprávněn (natož povinen) dohledávat v rozsáhlých a nestrukturovaných důkazech oporu pro skutková tvrzení účastníka. Proto není postačující, odkázala žalobkyně bez dalšího na výpis z účtu žalované za květen 2023.
24. Nakonec i z výpisu z účtu žalované za květen 2023 musela žalobkyně rozpoznat, že počáteční zůstatek na účtu žalované činil 149,44 Kč a konečný zůstatek 646,51 Kč. Již jen z toho je patrné, že si dodatečný měsíční výdaj ve výši 1 631 Kč nemohla bez dalšího dovolit splácet. I na základě toho měla žalobkyně zbystřit a o to pečlivě vážit finanční situaci žalované. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně její skutečné majetkové (finanční) situace.
25. Soud nepřehlédl ani to, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů (viz doplnění žaloby z 13. 4. 2026). I pokud by soud pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v těchto registrech evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.
26. Žalobkyně tedy neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny výdaje žalované, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.
27. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora).
28. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že následné vyloučení pochybností o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, např. proto, že spotřebitel smlouvu o úvěru splní (třeba i v plném rozsahu), nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru. Smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru totiž není jen ochrana konkrétního spotřebitele, nýbrž zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů, což zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22). V tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka], na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho závěr neodpovídá závazné judikatuře Soudního dvora.
29. Nakonec soud dodává, že plnila-li žalovaná splátky úvěru, neznamená to, že by zbytek dluhu uznala. Na uznání zbytku dluhu lze usoudit až z dalších okolností, které plnění dlužníka provázejí (viz § 2054 odst. 2 občanského zákoníku). O ničem takovém se však žalobkyně nezmínila.
30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
31. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.
32. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
33. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).
34. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.
35. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. [spisová značka], Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. [spisová značka], nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. [spisová značka]).
36. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.
37. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 104 849 Kč (viz též oznámení o odchozích platbách).
38. Na základě smlouvy o úvěru tedy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 104 849 Kč. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, je žalovaná povinna žalobkyni vydat, co získala (§ 2993 občanského zákoníku), avšak jen v rozsahu poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně požadovala vrátit jistinu v částce 79 967,12 Kč. Tuto částku jí tedy žalovaná dluží.
39. Nad rámec projednávané věci soud uvádí, že s ohledem na výše uvedené je žalobkyně povinna žalované vydat, co na základě neplatné smlouvy o úvěru získala (§ 2993 občanského zákoníku).
40. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 79 967,12 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 1 000 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalované (ať je její ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 6. 8. 2025, č. j. [spisová značka], bod 16). Současně má soud za to, že je v zájmu žalované stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o její dluh, který je povinna splnit. Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.
41. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele (jehož tíží v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní, viz rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025, č. j. [spisová značka]) rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaná v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky).
42. Soud spojil nesplnění jakékoliv jedné splátky se ztrátou výhody splátek. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek z 1. 10. 2024, č. j. [spisová značka], který byl publikován v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů; evidence je dostupná zde: https://rozhodnuti.nsoud.cz/judikaturavks/judikatura_vks.nsf/uvod), jíž je soud vázán, lze totiž stanovení ztráty výhody splátek zpravidla považovat za řešení, které směřuje ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru (přičemž v konkrétním případě nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly odklon od tohoto pravidla). Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaná zpozdí byť s jedinou splátkou, může žalobkyně uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči žalované, přičemž tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, per analogiam).
43. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
44. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz záznam o jednání z 21. 4. 2026), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.
45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu částky 79 967,12 Kč a žalovaná byla úspěšná v rozsahu částky 31 806,65 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl i v rozsahu úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. [spisová značka]).
46. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 43,08 %.
47. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 436 Kč (viz čl. 9) a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 21 405 Kč.
48. Zástupce žalobkyně učinil v řízení čtyři úkony právní služby, kterými jsou:i. převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],ii. jednoduchá výzva k plnění ze 14. 11. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. h) advokátního tarifu; pro úplnost soud dodává, že výzva neobsahuje žádný skutkový a právní rozbor; jde jen o upozornění k úhradě konkrétní částky],iii. žaloba z 12. 12. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] aiv. účast na jednání před soudem dne 21. 4. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].Za každý z úkonů právní služby uvedený pod body i., iii. a iv. výše náleží mimosmluvní odměna podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu ve výši 4 540 Kč.Za úkon právní služby uvedený pod bodem ii. výše náleží mimosmluvní odměna podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a návětím § 11 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 2 270 Kč.Odměna za každý z výše uvedených úkonů se dále zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 3 715 Kč (viz též § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).
49. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 10 701,50 Kč (43,08 % z částky 24 841 Kč). Tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
50. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby z 13. 4. 2026. Žalobu totiž doplnila o tvrzení, které mohla a měla uplatnit již v žalobě. Nepřiznal jí ani náhradu nákladů za vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, kterým reagovala na výzvu soudu. Nejde totiž o samostatný úkon právní služby, neboť se týká jen vedení řízení, a lze jej proto v kontextu projednávané věci považovat za součást úkonu účast na jednání před soudem.
51. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě tří měsíců. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud přihlédl k (relativně) vysoké částce dlužné částky a vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě tří měsíců je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalované. Současně má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovanou na úkor žalobkyně.