Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 6 100 Kč od 15.8.2024 do zaplacení, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 032 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 661,24 Kč, s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 8 786,49 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 318,41 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 8 786,49 Kč od 28.9.2023 do 14.8.2024 a dále z částky 2 686,49 Kč od 15.8.2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 16 132 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaným dne 1.2.2012.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a přes řádné předvolání se k jednání nedostavil. Soud proto ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Po provedeném dokazování zjisti soud tento skutkový stav:
4. Dne 1.2.2012 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], se žalovaným smlouvu nazvanou smlouva o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 032 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 368 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 320 Kč měla být zaplacena dne 27.3.2013. Součástí poplatku byl také úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 21 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že mu byla částka 12 000 Kč předána při podpisu smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. (Zjištěno ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] a smluvních podmínek.)
5. Žalovaný neplnil podmínky smlouvy řádně a včas. Na svůj dluh uhradil celkem částku 5 900 Kč s tím, že poslední úhradu provedl ke dni 9.10.2012.
6. Pohledávka původní věřitelky přešla ke dni 27.9.2023 na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 včetně výňatku ze seznamu postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2023 včetně dokladu o odeslání). Žalovaný na pohledávku žalobkyně ničeho dalšího neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne 30.7.2024. Žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k úhradě dluhu vyčísleného již na 45 247,14 Kč do 14.8.2024 (zjištěno z předžalobní upomínky z 30.7.2024 včetně dokladu o odeslání).
7. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu, jejíž podmínky žalovaný řádně nesplnil. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.
8. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného ze strany její právní předchůdkyně ověřena s tím, že jediným předloženým důkazem ve věci úvěruschopnosti žalovaného byla karta zákazníka, do níž byly vypsány zjištěné údaje o příjmech a výdajích žalovaného. V ní bylo mj. uvedeno, že žalovaný bydlí na ubytovně, důvodem půjčky jsou neočekávané výdaje, je majitelem vozu, pracuje jako OSVČ zabývající se pomocnými zednickými pracemi s výdělky 20 000 Kč měsíčně. Výdaje domácnosti vyčíslil na 11 000 Kč. Dále uvedl, že nemá půjčky u jiné společnosti, kreditní kartu a nemá bankovní účet. Údaje měly být ověřeny prostřednictvím faktur a dokladu o zaplaceném ubytování, tyto doklady ovšem doloženy nebyly. (Zjištěno z karty zákazníka.)
9. S ohledem na nedostatečně tvrzené a prokázané ověření úvěruschopnosti žalovaného soud při jednání dne 10.2.2025 vyzval žalobkyni v souladu s § 118a o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, jakým konkrétním způsobem a především na základě jakých konkrétních listin byly ověřovány příjmy a výdaje žalovaného. Soud zároveň poučil žalobkyni o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně však ničeho nedoplnila s tím, že jí poskytnuté tvrzení a důkazy považuje za dostatečné.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24.2.2013 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Nesplnění povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele bylo spojeno se sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy až ve znění § 9 odst. 1 uvedeného zákona účinném od 25.2.2013. Jediná sankce reagující na nesplnění této povinnosti byla upravena v § 20 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona a představovala správní delikt, za který hrozila úvěrujícímu subjektu pokuta do 2 mil. Kč.
11. Povinnost řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele přitom pramenila a dodnes pramení ze směrnice č. 2008/48/ES. Směrnice měla být podle čl. 27 provedena do 12.5.2010, a tudíž s ní měl být zákon č. 145/2010 Sb. v souladu. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
12. Výklad uvedených článků 8 a 23 byl předmětem rozsudku Soudního dvora ze dne 5.3.2020, sp. zn. C679/18, byť ve vztahu k již novému zákonu u spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v rozsudku mj. uvedl, že s ohledem na význam cíle ochrany spotřebitele, který je inherentně spjat s povinností věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka, již Soudní dvůr rozhodl, že kdyby sankce zániku nároku na úroky byla v praxi oslabena, či dokonce zcela ztratila povahu sankce, nezbytně by z toho vyplynulo, že není skutečně odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53). Pokud jde o zásadu efektivity, stačí připomenout, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Z těchto skutečností vyplývá, že zásada efektivity brání podmínce, aby sankce, která se uplatní v případě porušení povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice 2008/48, tj. neplatnost smlouvy ve spojení s povinností vrátit jistinu, musela být namítnuta spotřebitelem, a to v tříleté promlčecí době. Tento závěr přitom nelze zpochybnit argumentem, který uplatnila česká vláda ve svém písemném vyjádření, a sice že vnitrostátní ustanovení o dohledu nad úvěrovými institucemi upravují rovněž správní sankci ve formě pokuty až do výše 20 milionů Kč v případě poskytnutí úvěru bez dodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Je totiž třeba poukázat na to, že Evropská komise na jednání uvedla, že příslušný český orgán dohledu, ČNB, nikdy neoznámil žádné rozhodnutí o uložení pokuty za porušení této povinnosti věřitele. Jak dále poznamenala generální advokátka v bodě 82 svého stanoviska, takové sankce nemohou samy o sobě dostatečně účinným způsobem zajistit ochranu spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti, o niž usiluje směrnice 2008/48, neboť nemají vliv na situaci spotřebitele, jemuž byl smlouvou poskytnut úvěr v rozporu s článkem 8 této směrnice.
13. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Je třeba dodat, že vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice.
14. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem. Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem. S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. Z uvedeného rozhodnutí jasně plyne, že samotná sankce v podobě správního deliktu neobstojí znění čl. 23 Směrnice, neboť nemá naprosto žádný pozitivní dopad do sféry spotřebitele. Vyložilli Soudní dvůr, že sankce v podobě relativní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečným a neefektivním řešením s tím, že neplatnost je třeba zkoumat z úřední povinnosti (tj. v režimu neplatnosti absolutní), přičemž tento výklad není dle Soudního dvora ve vztahu k vnitrostátnímu právu contra legem, pak argumentem a minori ad maius, musí obstát následek absolutní neplatnosti právního jednání při neexistenci žádné efektivní sankce. Takový výklad není dle názoru soudu contra legem, ale nanejvýše praeter legem. Shora naznačeným eurokonformním výkladem tudíž soud dospěl k tomu, že i v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24.2.2013 je třeba dovodit sankci absolutní neplatnosti právního jednání v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele.
16. Při neexistenci speciální právní úpravy aktuálně obsažené v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je následkem neplatnosti právního jednání nárok na vydání bezdůvodného obohacení v klasickém režimu § 2991 a násl. o.z.
17. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel plnění ve výši 12 000 Kč a žalobkyni uhradil pouze částku 5 900 Kč, uložil soud žalovanému povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 6 100 Kč.
18. Jelikož splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem speciálně upravena, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o.z.). Z uvedeného důvodu přiznal soud žalobci i nárok na uplatněný úrok z prodlení od 15.8.2024 do zaplacení, tedy od marného uplynutí doby poskytnuté žalobkyní v předžalobní výzvě. Pokud jde o samotnou výši uplatněného úroku, byl soud vázán návrhem žalobkyně.
19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy převážně úspěšnému žalovanému (při zohlednění příslušenství) žádné náklady řízení nevznikly.
20. Lhůtu k plnění soud prodloužil z obvyklých 3 dnů na 3 měsíce, a to v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., aby měl žalovaný přiměřený časový prostor k úhradě dlužné částky.
21. O povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek do částky 1 000 Kč bylo rozhodnuto podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) sazebníku poplatku, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť platební rozkaz nebyl vydán. Soudní poplatek lze doplatit na účet soudu č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], VS: [var. symbol].