Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 2 070 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 11 070 Kč od 13. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení částku 912 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2025 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 11 070 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba], IČ: [IČO]) a žalovaným byla dne 13.5.2024 uzavřena smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky žalobkyně ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr do 12.6.2024. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou dluhu. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalovaný načerpal celkem 9 000 Kč. Žalovaný na výše označenou smlouvu ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující.
3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:
4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] vzal soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně dne 13.5.2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to o obsahu dle tvrzení žalobkyně shora. Z výpisu z běžného účtu vzal soud za prokázané, že úvěr ve výši 9 000 Kč byl poskytnut dne 13. 5. 2024 převodem na bankovní účet žalovaného. Poskytnutou částku ve výši 9 000 Kč žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně, resp. žalobkyni dosud ani zčásti nevrátil.
5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změny závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.
8. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
9. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaná se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
12. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
13. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).
14. Žalobkyně k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného ve svém vyjádření uvedla, že původní věřitel mohl nahlížet do veřejně přístupných databází, před uzavřením smlouvy využíval informace z dlužnických registrů, konkrétně SOLUS, CNCB, CBCB. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalovaný byl rovněž lustrován v interní databázi původního věřitele, v Centrální evidenci exekucí či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky za použití prostředků komunikace na dálku. Z obchodních podmínek původního věřitele vyplývá, že věřitel je na základě zákona o spotřebitelském úvěru oprávněn zpracovávat údaje, které jsou nutné k posouzení žádosti o poskytnutí finanční služby a údaje, které vypovídají o bonitě, úvěruschopnosti a platební morálce klienta. Žalobkyně nedoložila lustrace žalovaného, v tvrzených databázích, netvrdila a nedoložila zjišťování a prověřování informací o žalovaném, nedoložila, jaké požadované osobní údaje žalovaný v žádosti o úvěr uvedl.
15. Z těchto podkladů nemohl věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.
16. Právní předchůdce žalobkyně řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistil a (zejména) ověřil skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnal s jeho příjmy, a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumal schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 9 000 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. V částce 9 000 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci zejména smluvní úrok, poplatek) nelze úspěšně uplatnit. Ve zbývající části žalované jistiny a ohledně smluvního úroku, popř. poplatků soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
18. Žalobkyni se z účasti na jednání soudu omluvila, nemohlo se jí tak dostat poučení, že soud má za přiměřenou zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalovaného, dostupným mu z obsahu spisu (zejména při absenci tvrzení o výši příjmu žalovaného – při uvažovaných skutečných nákladech na bydlení, stravu, ostatní výdaje včetně splácení dalších úvěrů), možnost postupné úhrady dluhu žalovaným, když je v reálných možnostech žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách maximálně ve výši 200 Kč. Žalobkyni nemohla být udělena výzva soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 2,3 o.s.ř., aby se vyjádřila k otázkám výše a otázce aktuální výše příjmů a poměrů žalovaného, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalovaného hradit splátky vyšší než soudem uvažované. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru umožnil žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.
19. Soud s odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 1.10.2024, č.j. [spisová značka] rozhodl o uložení plnění žalované ve splátkách spolu se sankcí ,,pod ztrátou výhody splátek“ za užití ust. § 1931 o.z a § 160 odst.1o.s.ř., když uvedené řešení lze považovat za popsaných okolností za spravedlivé uspořádání práv a povinností obou stran sporu..
20. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně procesně úspěšné žalobkyni náleží 62 % (rozdíl mezi procesními úspěchy obou stran) náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s tímto řízením. Náhradu nákladů řízení tvoří náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. Návrh splňuje podmínky předpokládané ust. § 14b písm. a), b), c) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Jednotlivé žaloby podávané stejnou žalobkyní, jak je soudu z úřední činnosti známo, se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce, tyto mají podobu vzoru, který se v jednotlivých dílčích případech odlišuje jen v minimální míře, a to pouze takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, avšak základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření zůstává totožný, pouze případně jen s drobnými odchylkami. Předmětem řízení je peněžité plnění, přičemž tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady právního zastoupení tak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé) a to ve výši 200 Kč/úkon dle § 14b odst.1, bod.1. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 a 1 úkon ve výši 300 Kč (3. podání žaloby) dle § 14b odst.1, bod.1. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025, 3 režijní paušály po 100 Kč a navýšení o 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak žalobkyně vynaložila na nákladech řízení částku 2 373 Kč, z této pak 62 % činí 912 Kč.