Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 74 906 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 74 906 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení částku 18 969 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 6. 2024 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 74 906 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že původní věřitel (společnost [Anonymizováno]) uzavřel se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru. Právní předchůdce žalobkyně v návaznosti na uzavřenou smlouvu poskytl žalovanému dne 11.2.2024 částku 74 906 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Vedle žalované částky žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení příslušenství pohledávky, a to výhradně jen zákonný úrok z prodlení.
2. Žalovaný základ nároku uplatněného žalobkyní nerozporoval, žádal pouze zohlednění své nepříznivé osobní a majetkové situace s tím, že má ještě 3 další závazky u společnosti [Anonymizováno] [právnická osoba]. Ke svým osobním a majetkovým poměrům žalovaný uvedl, že hradí náklady na bydlení (podnájem) a energie v celkové částce 10 500 Kč měsíčně, nemá žádnou vyživovací povinnost, žádné náklady spojené se zdravotním stavem. Ke svým příjmům žalovaný předložil výplatní pásky za období květen – srpen 2024 s průměrným příjmem ve výši 18 – 19 000 Kč měsíčně. Žalovaný vyjádřil snahu o postupnou úhradu dluhu vůči žalobkyni ve splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně.
3. Z nesporných tvrzení obou stran, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru a úvěrové smlouvy vzal soud za prokázané, že žalovaný čerpal peněžní prostředky žalobkyně ve výši 74 906 Kč na základě uzavřené smlouvy ze dne 12.10.2023. Žalovaný dosud žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci na poskytnutou částku ničeho nevrátil.
4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změny závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.
8. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
9. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru měla být uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).
13. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdí, že poskytovatel úvěru tuto ověřoval pomocí výpočtu rozdílu mezi příjmy a výdaji a byl lustrován ve veřejných rejstřících, tato tvrzení však nikterak nedokládá, na výzvu k doložení výše uvedeného pak žalobkyně nereagovala.
14. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jejími příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 74 906 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. V částce 74 906 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.
16. Žalobkyně se jednání soudu nezúčastnila, nemohla jí tak být udělena výzva ve smyslu ust. § 118a odst. 2,3 o.s.ř., aby se vyjádřila k otázkám výše a otázce soudem uvažované výše splátek vzhledem k aktuální výše příjmů a poměrů žalovaného. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalovaného předestřeným při jednání ve spojení s žalovaným předloženými výplatními páskami, přičemž dospěl k závěru, že je přiměřené možnostem žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč a umožnil tak žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. V případě, že se změní možnosti spotřebitele – žalovaného, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel – žalovaný jistinu vrátit.
17. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého soud plně procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s tímto řízením, tj. náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 997 Kč, náhradu nákladů právního zastoupení žalobce advokátem dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. a to ve výši 4 100 Kč/úkon, za 3 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. podání žaloby, 3. výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé) a náhradu za 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21% DPH, když právní zástupkyně žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně.
18. Soud vzhledem k nepříznivé aktuální finanční situaci žalovaného umožnil žalovanému v souladu s ustanovením § 160 odst. 3 o.s.ř. úhradu nákladů řízení v přiměřené tříměsíční lhůtě.