25 C 64/2025

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2024 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 274 158,58 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba].) a žalovaným byla dne 22. 12. 2016 uzavřena smlouva o půjčce na konsolidaci č. [hodnota]. Na základě této byl žalovaný oprávněn čerpat částku ve výši 349 200 Kč. Nesplacený zůstatek z této dílčí pohledávky činí 6396,91 Kč. Dne 22. 3. 2021 právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Na základě této byl žalovaný oprávněn čerpat částku ve výši 60 000 Kč. Nesplacený zůstatek této půjčky činí 15 094,66 Kč. Dne 18. 4. 2017 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty [hodnota], na základě které mu byla vydána kreditní karta a žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 10 000 Kč. Na tuto smlouvu žalovaný čerpal částku 135 788,96 Kč. Nesplacený zůstatek této dílčí pohledávky žalobkyně činí 42 954,26 Kč. Žalovaný následně se žalobkyní uzavřel dohodu o uznání a splácení dluhu č. [č. účtu], na základě které se žalovaný zavázal splácet pohledávky z výše uvedených smluv.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující.

3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

4. Z následně citovaných smluv ve spojení s obchodními podmínkami a sazebníkem právního předchůdce žalobkyně včetně přehledu čerpání a plateb a výpisů z účtu žalovaného vzal soud za prokázané, že z důvodu fúze sloučením společnosti [právnická osoba]. a společnosti [právnická osoba]. došlo k zániku prvně jmenované společnosti bez likvidace a k přechodu jejího jmění na nástupnickou společnost žalobkyně, která vstoupila do právního postavení zanikající společnosti výše s účinností ke dni 1. 1. 2022. Dne 22. 12. 2016 právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce na konsolidaci č. [hodnota]. Na základě této byl žalovaný oprávněn čerpat částku ve výši 349 200 Kč. Tuto částku skutečně vyčerpal a na uvedenou dílčí pohledávku následně již uhradil částku 342 803,09 Kč. Nesplacený zůstatek z této dílčí pohledávky tak činí 6396,91 Kč. Dne 22. 3. 2021 uzavřel právní předchůdce žalobkyně se žalovaným smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Na základě této byl žalovaný oprávněn čerpat částku ve výši 60 000 Kč. Na tuto již žalovaný uhradil částku 44 905,34 Kč. Nesplacený zůstatek této půjčky dosud činí 15 094,66 Kč. Dne 18. 4. 2017 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty [hodnota], na základě které mu byla vydána kreditní karta a žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 10 000 Kč. Na tuto smlouvu žalovaný čerpal částku 135 788,96 Kč. Na uvedenou dílčí pohledávku bylo již ze strany žalovaného uhrazeno 92 834,70 Kč. Nesplacený zůstatek této dílčí pohledávky žalobkyně pak činí 42 954,26 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni dluží celkovou částku 64 445,83 Kč coby nesplacený zůstatek výše citovaných tří dílčích smluv o půjčce/úvěru. Čerpání a úhrady dílčích smluv žalobkyně doložila přehledem plateb ve spojení s výpisy z běžného účtu žalovaného. Žalovaný následně se žalobkyní uzavřel dohodu o uznání a splácení dluhu č. [č. účtu], na základě které se žalovaný zavázal splácet pohledávky z výše uvedených smluv.

5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změny závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.

8. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

9. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaná se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.

12. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně, resp. žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

13. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

14. Žalobkyně ve vyjádření k žalobě k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právního předchůdce žalobkyně, respektive žalobkyně uvedla, že žalobkyně vychází zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli s tím, že žalobkyně vyhodnocovala informace získané především z bankovních registrů, nebankovních registrů, databází příjmu žalovaného a jeho výdajů, včetně způsobu jeho splácení úvěru. K posouzení úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o půjčce na konsolidaci č. [hodnota] žalobkyně uvedla, že prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z databází a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalovaném, a to BRKI, NRKI, SOLUS, interní databáze žalobkyně, insolvenční rejstřík, CEE, databáze neplatných dokladů, evidence adres. Dále prověřila příjem žalovaného, a to jednak skóringovým modelem, jednak uvedla, že žalovaný v rámci žádosti o úvěr deklaroval měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 36 251 Kč, přičemž žalobkyně tento příjem ověřila podle příjmů připisovaných na běžný účet žalovaného vedený žalobkyní. Při posuzování příjmů na účtu žalovaného pro účely posouzení úvěruschopnosti tak počítala žalobkyně s měsíčním příjmem ve výši 33 578 Kč. Dále žalobkyně dle svého vyjádření prověřila výdaje sdělené žalovaným. Zjistila, že žalovaný splácí měsíční splátky na hypotečním úvěru ve výši 12 768 Kč. K posouzení úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o půjčce č. [hodnota] žalobkyně uvedla, že prověřila schopnost žalovaného splácet shora uvedeným, totožným způsobem. Žalovaný v rámci žádosti o úvěr deklaroval svůj měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 35 000 Kč, přičemž žalobkyně tento příjem ověřila, nikoliv podle příjmů připisovaných na účet žalovaného vedený žalobkyní, nýbrž s využitím komplexního statistického nástroje, dále prověřila stejným způsobem jako shora výdaje sdělené žalovaným. Do výstupu z úvěruschopnosti žalobkyně zohlednila výdaje ve výši 28 585 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 10 585 Kč, výdaje na bydlení včetně hypotéky a úvěru ve výši 8 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 5 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 5 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o vydání kreditní karty [hodnota] žalobkyně uvedla, že prověřila shora uvedené rovněž totožným způsobem. Žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru deklaroval svůj měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 36 000 Kč, přičemž žalobkyně tento příjem ověřila s využitím statistického nástroje. Stejným způsobem, jak uvedeno shora, prověřila výdaje sdělené žalovaným. Do výstupu z úvěruschopnosti byly zohledněny výdaje ve výši 14 270 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 7 507 Kč, výdaje na bydlení a na živobytí ve výši 6 763 Kč. Žalobkyně dále doplnila, že v daném případě žalovaný vystupoval jako dlouholetý klient žalobkyně. Za situace, kdy předchozí úvěry po celou dobu byly spláceny, měla žalobkyně za to, že žalovaný má dostatečné příjmy k plnění svých závazků, nejeví známky platební nedisciplinovanosti a má přiměřené majetkové zázemí. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného vedené u žalobkyně za období přibližně tří let před podáním žádosti i výpis z účtu vedeného u jiné bankovní instituce a dále též daňové přiznání žalovaného za zdaňovací období roku 2013.

15. Z protokolu o ověřování úvěruschopnosti klienta soud zjistil výše uvedený postup nastíněný žalobkyní. Ze zákaznické karty [právnická osoba], [Jméno žalobkyně]. ke spotřebitelskému úvěru s limitem 60 000 Kč soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, má vlastní byt/dům, středoškolské vzdělání, je podnikatel. Uvádí příjem 35 000 Kč a výdaje na bydlení včetně hypotéky 8 000 Kč, výdaje na živobytí 5 000 Kč a rodinné náklady a ostatní 5 000 Kč. Výpisem z katastru nemovitostí k datu 12. 6. 2024 žalobkyně osvědčila, že součástí společného jmění manželů (žalovaného a jeho manželky) je rodinný dům. Nemovitost je zatížena zástavním právem. Žalobkyně doložila pouze jeden výpis z účtu žalovaného, a to za období 1. 1. 2015–31. 1. 2015, z něhož jsou patrny dvě příchozí platby částky 10 000 Kč v lednu 2015 a dále výpis běžného účtu žalovaného u právního předchůdce žalobkyně za období od 1. 12. 2016 do 31. 12. 2016, když však další výpisy z účtů žalovaného, dle kterých ověřovala příjem žalovaného ve vztahu k půjčce č. [hodnota] nedoložila. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2013 lze dovodit pouze fakt, že žalovaný byl v daném období podnikající fyzickou osobou s celkovými příjmy ve výši 165 501 Kč a celkovými výdaji ve výši 96 523 Kč. Nutno zdůraznit, že předmětné tři dílčí smlouvy o půjčce žalovaný uzavřel jako spotřebitel, nikoliv v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti.

16. U všech tří dílčích půjček pak žalobkyně nedoložila výpisy z účtu, z nichž by byly jednoznačně patrné žalobkyní uváděné a žalovaným deklarované pravidelné výdaje žalovaného, zejména spojené s bydlením, když z výpisu z účtu za období měsíce ledna 2015 vyplývá pouze platba vodného ve výši 500 Kč, zdravotní pojištění ve výši 1 752 Kč a nájem garáže ve výši 800 Kč.

17. Výdaje žalovaného tak nebyly dostatečně prověřeny. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil s pouhým prohlášením žalovaného a výpočtem na základě ekonomického modelu.

18. Z těchto podkladů nemohl věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.

19. Právní předchůdce žalobkyně (popř. žalobkyně) řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistil a (zejména) ověřil skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnal s jeho příjmy, a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumal schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal všechny 3 předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnými, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené celkové výši 64 445,83 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. V částce 64 445,83 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou žalobkyně žalovanému poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnými, jiné smluvní nároky (v dané věci zejména smluvní úrok, poplatek) nelze úspěšně uplatnit. Ve zbývající části žalované jistiny a ohledně smluvního úroku, popř. poplatků soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Pokud žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznal, soud toto písemné prohlášení žalovaného hodnotí též jako absolutně neplatné s odkazem na argumentaci výše ohledně závěru o absolutní neplatnosti uzavření jednotlivých dílčích smluv o půjčce/úvěru.

21. Žalobkyni se dostalo poučení, že soud má za přiměřenou zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalovaného, dostupným mu z obsahu spisu (zejména z předestřené výše příjmu žalovaného – při uvažovaných skutečných nákladech na bydlení), možnost postupné úhrady dluhu žalovaným, když je v reálných možnostech žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně ani k výzvě soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 2,3 o.s.ř., aby se vyjádřila k otázkám výše a otázce aktuální výše příjmů a poměrů žalovaného, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalovaného hradit splátky vyšší než soudem uvažované, ničeho relevantního nedoplnila. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru umožnil žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

22. Soud s odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 1.10.2024, č.j. [spisová značka] rozhodl o uložení plnění žalované ve splátkách spolu se sankcí ,,pod ztrátou výhody splátek“ za užití ust. § 1931 o.z a § 160 odst.1o.s.ř., když uvedené řešení lze považovat za popsaných okolností za spravedlivé uspořádání práv a povinností obou stran sporu.

23. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně procesně úspěšnému žalovanému náleží 52 % (rozdíl mezi procesními úspěchy obou stran) náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s tímto řízením. Žalovanému však žádné účelně vynaložené náklady v tomto řízení prokazatelně nevznikly.