Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 1 650 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 460,18 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 39 000 Kč od 29. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 852,88 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 40 650 Kč od 29. 11. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení částku 3 804 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 12. 2023 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 40 650 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 10.4.2020 uzavřena Smlouva o úvěru č. [Anonymizováno]. Na základě této smlouvy byl žalovanému otevřen kontokorent k účtu č. [č. účtu], na jehož základě byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr až do úvěrového limitu ve výši 39 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se sjednaným úrokem a poplatky v měsíčních splátkách ve výši max. 1 950 Kč (jako 5% z limitu). Žalovaný neplnil řádně podmínky sjednané smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou dluhu. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalovaný na uvedenou smlouvu dosud ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující.
3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:
4. Z předsmluvních informací ke kontokorentu, Žádosti o poskytnutí úvěru, Žádosti o založení účtu, Smlouvy o kontokorentu č. [Anonymizováno] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 10.4.2020 ve spojení s Všeobecnými obchodními podmínkami a Podmínkami pro kontokorent vzal soud za prokázané, že žalovanému byl poskytnut kontokorent do výše 39 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v měsíčních splátkách ve výši max. 1 950 Kč (jako 5% z limitu). Z historie úvěru vzal soud za prokázané, že žalovaný čerpal poskytnutý úvěr do výše 39 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni na poskytnuté peněžní prostředky ničeho nevrátil.
5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změny závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.
8. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
9. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
12. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
13. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).
14. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr předestřel své příjmy ve výši 19 740 Kč a výdaje ve výši 1 500 Kč jako pravidelné výdaje bez splátek úvěrů a 1 500 Kč coby měsíční splátky úvěrů, leasingu, splátkového prodeje včetně závazků vůči žalobkyni. Následně uvedenov části „[Anonymizováno], měsíční výše splátek úvěrů“ 1 632 Kč. Žalobkyně vyložila, že příjmy žalovaného byly ověřeny z výpisů z účtu. Z předložených výpisů z účtu vyplývá, že příjmy žalovaného ze zaměstnání 3 měsíce před poskytnutím kontokorentu činily v lednu 2020 částku 19 156 Kč, v únoru 2020 částku 18 583 Kč a v měsíci březnu 2020 pak částku 18 566 Kč. Ohledně výdajů sám žalovaný v žádosti uvedl částku 1 500 Kč coby splátky jiných úvěru, přičemž žalobkyně použila ekonomický model a dospěla k výdajům ve výši 15 437,95 Kč. Na základě toho vyhodnotila, že žalovaný má měsíční platební kapacitu 4 311 Kč, kterou vzala coby dostačující pro splátku kontokorentu, která bude činit max. 1 950 Kč (jako 5 % z limitu). Taková úvaha žalobkyně však odporuje reálnému stavu ve výpisech z účtů, které měla žalobkyně k dispozici a podle svých tvrzení z nich při posuzování vycházela. Z těchto plyne, že 3 měsíce před poskytnutím úvěru, tedy v období, které soud považuje jako relevantní předchozí období před poskytnutím bankovního produktu, výdaje žalovaného každý měsíc převyšují výdaje, které plynou z ekonomického modelu užitého žalobkyní (leden 2020 – výdaje 26 330,75 Kč, únor 2020 – výdaje 21 997,58 Kč – zde dokonce výdaje převyšují příjmy, březen 2020 – výdaje 30 054,66 Kč – i zde výdaje převyšují příjmy). Za takové situace nemohla žalobkyně dospět k tomu, že žalovaný je úvěruschopný, a to jak z důvodu, že již samotné údaje od žalovaného v žádosti budí pochybnosti (uváděné výdaje ve výši pouhých 1 500 Kč), když žalobkyně měla k dispozici podklady, ze kterých plyne nepravdivost tvrzení žalovaného v žádosti (výpis z účtu), tak i proto, že žalobkyně kalkuluje s výdaji získanými ekonomickým modelem, a přitom nebere v úvahu reálné výdaje, které však má z výpisů z účtu k dispozici.
15. Z těchto podkladů nemohla žalobkyně dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.
16. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 39 000 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, nemohla jí tak být dána výzva soudu ve smyslu ust. § 118a odst. 2,3 o.s.ř., aby se vyjádřila k otázkám výše (prověření úvěruschopnosti žalovaného) a otázce aktuální výše příjmů a poměrů žalovaného již ničeho nedoplnila. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalovaného v době uzavírání předmětné smlouvy o úvěru (výpisy z účtu žalovaného), přičemž dospěl k závěru, že je přiměřené možnostem žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč a umožnil tak žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.
18. V částce 39 000 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou žalobkyně žalovanému poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní úrok, sjednané poplatky) nelze úspěšně uplatnit. Ve zbývající části žalované jistiny, ohledně smluvních úroků a poplatků soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. Vzhledem k argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR výše dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. V případě, že se změní možnosti spotřebitele – žalované, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel – žalovaný jistinu vrátit.
20. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého soud převážně procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s tímto řízením. Tyto tvoří náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 626 Kč a náhrada nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014. Návrh splňuje podmínky předpokládané ust. § 14b písm. a), b), c) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.7.2014. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Jednotlivé žaloby podávané týž žalobkyní, jak je soudu z úřední činnosti známo, se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce, tyto mají podobu vzoru, který se v jednotlivých dílčích případech odlišuje jen v minimální míře, a to pouze takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, avšak základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření zůstává totožný, pouze případně jen s drobnými odchylkami. Předmětem řízení je peněžité plnění, přičemž tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady právního zastoupení tak tvoří odměna za 3 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. podání žaloby, 3. výzva k plnění) a to ve výši 500 Kč/úkon dle § 14b odst.1, bod.1. vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 režijní paušály po 100 Kč a navýšení o 21 % DPH, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně.