Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 199,56 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce.
II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 309,70 Kč, 5 250 Kč, 1 702,46 Kč, 2 314,29 Kč, 15 000 Kč, úroku za období od 30. 6. 2024 do 16. 2. 2026 ve výši 2 347,81 Kč, zákonného úroku z prodlení do 16. 2. 2026 ve výši 4 483 Kč, spolu s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 199,56 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,26 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 37 466,34 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným dne [datum].
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř. Žalobkyně ani žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.
4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:
5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 30 000 Kč. finanční prostředky byly v den uzavření smlouvy poskytnuty žalovanému v hotovosti, což stvrdil podpisem smlouvy (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum] č. [hodnota]).
6. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána na základě jím uváděných údajů v žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl náklady na bydlení (s energiemi) ve výši 1 500 Kč, typ bydlení u rodičů, náklady na dopravu a jídlo ve výši 4 860 Kč, náklady na mobil ve výši 200 Kč, počet vyživovacích povinností jedna. Měsíční příjem uvedl ve výši 10 358 Kč. Dále výpisu z poštovní poukázky vystavené [jméno FO] na částku 8 500 Kč od ÚP ČR představující rodičovský příspěvek, poukázky vystavené [jméno FO] na částku 8 103 Kč představující invalidní důchod na období od [datum] do [datum], výpisu z účtu s platbou od ČSSZ ve výši 10 358 Kč představující invalidní důchod na období od [datum] do [datum] a výpisu ze standardního účtů za nespecifikované období, ve kterém je uveden zůstatek ve výši 3,53 Kč.
7. Dále bylo zjištěno, že smlouvou o postoupení (budoucích) pohledávek uzavřené dne [datum] přešla pohledávka vůči žalovanému na žalobkyni, přičemž to bylo žalovanému oznámeno dne [datum] (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]).
8. Žalovaný na dlužnou částku po podání žaloby ničeho neuhradil, když opak netvrdil ani neprokazoval.
9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně.
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
14. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).
15. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že byla úvěruschopnost řádným způsobem zkoumána přitom nese poskytovatel úvěru - srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další).
16. Na základě uvedeného je nutné dospět k závěru, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nebyly tyto požadavky naplněny.
17. Předně uvádí-li žalobkyně ve svém vyjádření, že objektivní doložení údajů předložených žalovanou bylo stvrzeno podpisem žalované na prohlášení o jejích majetkových poměrech, spokojení se s takovým prohlášením spotřebitele zcela odporuje nastíněnému požadavku objektivního doložení. Pokud by totiž bylo možné se z hlediska prokázání vynaložení požadované péče při ověřování úvěruschopnosti spokojit taktéž s dalším prohlášením věřitele, že jím uvedené informace objektivně doložil, byla by tímto způsobem zásadně popřena jeho ochrana, která je základním smyslem a účelem zákona o spotřebitelském úvěru a v důsledku které je požadavek na objektivní doložení prostřednictvím podkladů od třetí osoby konstruován (k ochraně spotřebitele jako základnímu teleologickému pozadí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, kterou implementuje zákon o spotřebitelském úvěru srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22).
18. Lze v této souvislosti rovněž poukázat na povinnost poskytovatele k uchování dokumentů nezbytných pro hodnověrné osvědčení vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti vyjádřenou v § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Ostatně i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další) vyplývá, že standardní klauzule ve smlouvě nemůže založit nevyvratitelné potvrzení spotřebitele, že posouzení úvěruschopnosti proběhlo řádně (srov. Bülow/Artz/Verbraucherkreditrecht, 11. Aufl. 2025, BGB § 505a Rn. 4, 5).
19. Co je však stěžejní, právní předchůdkyně žalobkyně nijak nereflektovala, že zůstatek na účtu žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru činil pouze3,53 Kč. V takovém případě mela vynaložit větší péči směrem k výdajům žalované, který uváděl výdaje na bydlení a základní životní potřeby ve velmi nízké výši (k ověření výdajů na bydlení v takovém případě srov. opět Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355). Žádným způsobem pak nezkoumala výši vyživovací povinnosti, kterou žalovaný v žádosti o úvěr uvedl (sic!). V projednávané věci bylo vynaložení další péče k ověření úvěruschopnosti žalovaného o to naléhavější, když žalovaný je v invalidním důchodu a jeho možnosti dalšího výdělku jsou tak značně omezené.
20. Soud tedy posoudil výše uvedenou smlouva o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 13 199,56 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 309,70 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 250 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 702,46 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč, úroku vyčísleného od 30. 6. 2024 do 16. 2. 2026 z dlužné jistiny ve výši 2 347,81, úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z jistiny ve výši 13 199,56 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, žalobu zamítnul.
21. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
22. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byl neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalované do splátek po 500 Kč, když jediná úvaha, kterou mohl v tomto ohledu provést, byla ta, že žalovaný zjevně nebyl schopen plnit původně sjednané splátky.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný měl ve věci převážný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady v řízení nevznikly.
24. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.