Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 000 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 891 Kč, částky ve výši 199 Kč, částky ve výši 396 Kč, částky ve výši 196 Kč, úroků ve výši 3 969 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 199,52 Kč od 11. 10. 2025 do 28. 10. 2025 spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 35 181 Kč od 29. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 695,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit ji částku 35 181 Kč s příslušenstvím, představující nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 7. 5. 2025 ([Anonymizováno]), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.
4. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 7. 5. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru [Anonymizováno]), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí 891 Kč, přičemž úvěr byl sjednán na 24 měsíců, tedy úvěr společně s poplatky a úroky byl splatný ve 24 měsíčních splátkách. Dále byly sjednány poplatek za expresní výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, smluvní pokuta za prodlení s aktuálně splatnou splátkou ve výši 500 Kč. V rámci druhé až osmé splátky pak pevný úrok ve výši 1 323 Kč (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 7. 5. 2025, výpis z účtu žalobkyně).
5. Žalovaný svůj závazek nesplnil a poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem řádně a včas nezaplatil. Žalobkyně tak využila svého práva ze smlouvy a celý úvěr dne 29. 8. 2025 zesplatnila. Žalovaný na svůj dluh do podání žaloby ničeho neuhradil. (zjištěno ze splátkového kalendáře a výzvy k zaplacení celého úvěru ze dne 29. 8. 2025).
6. Na základě shora uvedených důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za shora uvedených podmínek. Žalovaný úvěr řádně nesplatil.
7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně (§ 86 uvedeného zákona).
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
12. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora Evropské unie, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).
13. Žalobkyně v žalobě toliko obecně vymezila, jakým způsobem obecně úvěruschopnost spotřebitele zkoumá, přičemž ve vztahu k žalovanému žádné konkrétní skutečnosti neuvedla. Výzvou soudu ze dne 13. 1. 2026, č. j. 26 C 34/2026-16, byla proto vyzvána ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní ohledně vynaložení péče k posouzení úvěruschopnosti v konkrétním případě spolu s poučením o následcích, pokud tyto své povinnosti nesplní. Ve svém vyjádření na tuto výzvu opětovně popsala obecný postup posouzení úvěruschopnosti, přičemž jej doplnila konkrétními údaji o příjmu a výdajích žalovaného. Ty však podepřela toliko vlastní úvěrovou zprávou o žalovaném a odkazem na statistické údaje.
14. Žalobkyně tedy ani přes výzvu soudu neprokázala vynaložení řádné péče ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a soud proto uzavřel, že uvedená smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná. Jak totiž vyplývá z výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i tuzemské dogmatiky, je nutné alespoň v určité minimální míře vycházet z údajů, které jsou objektivně doložené. Za objektivně doložené přitom nelze považovat úvěrovou zprávu vypracovanou samotným poskytovatelem úvěru opírající se o historii předešlých spotřebitelských úvěrů poskytnutých spotřebiteli, popř. zamítnutých žádostí o spotřebitelský úvěr.
15. V případě, že se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam, přičemž takovou informací bude zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele (srov. opět Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355). Žalobkyně však žádný takový podklad nepředložila.
16. Závěrem svého vyjádření pak žalobkyně nepřípadně odkazuje na tzv. materiální pojetí porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nijak přitom netvrdila ani nedokazovala, že žalovaný byl v době poskytnutí spotřebitelského úvěru materiálně úvěruschopný. Co je však stěžejní, uvedený přístup je v současné době nutné považovat za překonaný.
17. Při řešení otázky, zda má být porušení povinnosti vynaložit řádnou péči při posouzení úvěruschopnosti chápáno materiálně nebo formálně, se ve své podstatě nejedná o nic jiného než tzv. argument jednání v souladu s právem (viz dále), který je nutné řešit za pomoci objektivně-teleologického výkladu porušené normy. Jinými slovy tuto otázku je nutné zodpovědět za pomoci smyslu a účelu ustanovení, jenž zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru nařizuje.
18. Tento argument se vyskytuje tradičně v deliktním právu, ve kterém jeho podstata spočívá v řešení otázky, zda má škůdce odpovídat i v případě, že by stejný následek nastal tehdy, pokud by jednal v souladu s právem. Řešen bývá pomocí ochranného účelu normy, tedy právě pomocí objektivně-teleologického výkladu (k tomu, že ochranný účel normy vyplývá již z pouhého objektivně-teleologického výkladu srov. Koziol, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band 1: Allgemeiner Teil. 4. Aufl. Wien: J. S. Verlag, 2020, s. 579). V rámci něj je nutné zkoumat, před jakou újmou, jakého poškozeného a jakým způsobením škody má porušená norma chránit. Pouze v případě, že je ochranný účel porušeného ustanovení naplněn, je shledána odpovědnost škůdce.
19. V případě posuzování úvěruschopnosti pak podstata argumentu jednání v souladu s právem spočívá v otázce, zda má poskytovatel úvěru nést negativní následky porušení své povinnosti v případě, že by úvěr byl poskytnut i tehdy, pokud by úvěruschopnost řádně zkoumal (jednal v souladu s právem).
20. V obou případech se tedy jedná o problém právní přičitatelnosti (omezení kauzality). Toho si ostatně všímá i německá doktrína, která ve vztahu k § 505d BGB a materiálnímu pojetí porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost uvádí: „Podstatným předpokladem pro redukci úroků jako sankce protiprávního jednání však je podle odst. 1 věty 5 atribut kauzality. Redukce míry úroku nastoupí pouze tehdy, když by při řádném zkoumání úvěruschopnosti úvěr nemohl být poskytnut, přičemž poskytovatel úvěru je povinen prokazovat, že by smlouva mohla být stejně uzavřena.“ (Bülow/Artz/ Verbraucherkreditrecht, 11. Aufl. 2025, BGB § 505d Rn. 2). Jak bylo však uvedeno, jedná se přesněji o problém právní přičitatelnosti, nikoliv kauzality.
21. V případě posuzování úvěruschopnosti je nutné v rámci objektivně-teleologického výkladu zkoumat, koho a jakým způsobem má § 86 zákona o spotřebitelském úvěru chránit. Pokud by bylo dospěno k závěru, že ochrany má podle daného ustanovení požívat pouze konkrétní spotřebitel v konkrétním právním vztahu, pak v případě prokázání toho, že v okamžiku uzavření smlouvy byl ve skutečnosti úvěruschopný a úvěr mu tedy mohl být poskytnut, není důvod, aby na něj § 87 zákona o spotřebitelském úvěru dopadal, resp. poskytoval ochranu i jemu, neboť jeho smyslem není poskytnout ochranu takovému spotřebiteli, ale spotřebiteli, který ve skutečnosti úvěruschopný nebyl. Nicméně takto úzký smysl a účel daného pravidla není.
22. Jak totiž uvedl Soudní dvůr Evropské unie, teleologické pozadí je v případě směrnice implementované zákonem o spotřebitelském úvěru podstatně širší (byť takové pojetí může být v občanském právu diskutabilní). Jeho smyslem totiž není jen ochrana jednotlivého spotřebitele v konkrétním vztahu, nýbrž zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům, které zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů, přičemž tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s., zejména body 34 až 37). Lze tedy uzavřít, že smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru vyhovuje dostatečně toliko formální přístup k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Ostatně Soudní dvůr Evropské unie dodává, že opačný výklad (umožňující dostatečné zhojení porušení povinnosti) by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 uvedené směrnice, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s., bod 36).
24. Jelikož soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 27 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 891 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, úroků v celkové výši 3 969 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč žalobu zamítnul. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitl v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
25. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byla neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalovaného do splátek po 1 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou.
26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný (z 76,30 %), přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 52,60 % (76,30 % - 23,70 %). Celkové náklady žalobkyně činí 3 223 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 408 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 315 Kč. Soudem přiznaných 26 % pak činí 721 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.