Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 778 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 230,74 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 778 Kč od 4. 2. 2026 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů tohoto řízení částku 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 18 778 Kč s příslušenstvím, jako nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] pod č. [hodnota], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč.
2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně neposoudila před poskytnutím úvěru jeho úvěruschopnost a z tohoto důvodu má smlouvu za absolutně neplatnou.
3. Dne [datum] proběhlo u soudu jednání. Soud ve věci zjistil tento skutkový stav:
4. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím internetových stránek www.kamali.cz, tedy prostřednictvím komunikace na dálku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem ve výši 990 Kč a úrokem ve výši 49,1 % ročně, celkem tedy 41 280 Kč. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]). Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením úvěru a s ohledem na to byl dne [datum] úvěr zesplatněn (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad a z výzvy ke splacení celé půjčky včetně dokladu o odeslání).
5. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil žalobkyni 31 480 Kč, ničeho dalšího však žalobkyni neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu (zjištěno z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání).
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní shora uvedenou smlouvu, jejíž podmínky žalovaný řádně nesplnil. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť uvedený zákon se na předmětnou smlouvu vztahuje.
8. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli úvěru před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele – viz závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018).
12. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů o příjmech a výdajích, které jí žalovaný sdělil, údaje o výdajích žalovaného a tedy i údaj o částce, která žalovanému měsíčně zbývá a kterou tak žalovaný byl schopen použít k úhradě úvěru, však již dále nijak neověřovala a vycházela z údajů ve veřejných databázích a ze svých statistických modelů. Pouze z tvrzení žalovaného přitom nelze učinit spolehlivý závěr o výši částky, kterou je žalovaný schopen měsíčně vydat na splátky úvěru, a tedy spolehlivě posoudit jeho úvěruschopnost.
13. S ohledem na neplatnost smlouvy soud veškeré platby uhrazené žalovaným v celkové výši 31 480 Kč započítal na jistinu, čímž byla jistina zcela uhrazena. Soud proto shledal uplatněný nárok žalobkyně za neoprávněný a žalobu zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci zcela úspěšnému žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě za tři úkony nezastoupeného účastníka po 450 Kč podle (vyjádření ve věci, příprava na jednání, účast na jednání před soudem) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za analogické aplikace § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).