Výrok
I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 71 679,41 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 25. 11. 2023 do zaplacení se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 717,90 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovanou a společností Multitude Bank p.l.c. došlo dne [datum] prostřednictvím webového portálu k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 77 679,41 Kč, které se zavázala vrátit do 24. 11. 2023. Žalovaná však svému závazku nedostála, a proto se žalobkyně domáhala jeho úhrady v čerpané výši, včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení s tím, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě postupní smlouvy ze dne 27. 1. 2020. Posléze žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že žalobou uplatněná pohledávka sestává ve skutečnosti z nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 939 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 3 164 Kč a dále z úroků z úvěru kapitalizovaných za dobu čerpání úvěru ve výši 60 576,41 Kč, kdy na tyto nároky žalovaná uhradila pouze 6 tis. Kč.Žalovaná k podané žalobě namítla porušení informační povinnosti ze strany úvěrující vůči žalované v pozici spotřebitelky, čímž se měla úvěrující dopustit klamavé obchodní praktiky. Dále žalovaná poukázala na nemravnou sazbu úroku, jehož výše činila 147 % ročně, a dále RPSN s výši dosahující 300 % ročně.K nařízenému jednání se strana žalující jako ve všech předchozích případech nedostavila, čímž se připravila o možnost poučení soudem dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle zákonné úpravy a ustálené judikatury vrcholných soudů poskytuje právě při nařízeném jednání. Žalobkyně přitom s jedinou výjimkou nenavrhla žádné důkazní prostředky k prokázání svých sporných tvrzení. Nenavržené důkazy soud v civilním sporném řízení zásadně provádět nemá, zvlášť pak v případě, kdy by tím v rozporu se zásadou rovnosti a zásadou projednací zvýhodnil odborně zastoupeného profesionála proti laickému spotřebiteli. Postup soudu byl pro žalobkyni předem zřejmý z řady předchozích obdobných věcí (obdobných nároků, stejné žalobkyně, z obdobných úvěrových smluv, při totožném zastoupení a totožných žalobních nedostatcích), nelze jej tedy považovat za překvapivý.K prokázání sporných žalobních tvrzení tak bylo navrženo toliko vyžádání sdělení o majiteli účtu č. [č. účtu], nicméně nebylo žádného důvodu k provedení tohoto důkazního prostředku za situace, kdy žalovaná samotné čerpání úvěru činila nesporným, stejně jako celkový rozsah plnění žalované na závazky z úvěrové smlouvy v souhrnné výši 138 536,50 Kč, jak uvedeno v doplňujícím podání žalobkyně ze dne 25. 11. 2024. Nicméně z hlediska rozhodnutí ve věci se jeví podstatným, že žalobkyně v řízení vůbec neprokazovala svou aktivní věcnou legitimace, tedy že by jí svědčilo právo žalobou uplatněné. Dle dominantní procesní teorie byla žalobkyně povinna prokazovat veškeré skutečnosti zakládající uplatněné nároky, bez ohledu na aktivitu či pasivitu protistrany. Tyto posléze uvedené sporné skutečnosti prokázány být nemohly, neboť žalobkyně jejich prokazování vůbec nenavrhla (viz bod C návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyhrazený pro označení důkazů, jak je v rámci jeho popisu odborně zastoupená žalobkyně výslovně poučena a jak si toho ostatně byla i vědoma, neboť v dané pasáži sama jeden důkazní návrh učinila). Soud si přitom nemůže o své vůli vybírat, které z přiložených skenovaných listin (viz bod H návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který žádné důkazní návrhy obsahovat nemůže, neboť v tomto rozsahu nejde vůbec o procesní podání obsahující procesní úkon žalobkyně, nýbrž pouze o automaticky vygenerovaný seznam připojených listin, který může sice někdy obsahovat některé z navržených důkazů, byť jen ty v elektronické podobě, ale současně i řadu dalších nedůkazních dokumentů, př. různé plné moci, pověření, osvědčení o registraci, vyúčtování, různé propagační materiály a další pestré přílohy, leckdy bez jakékoliv vazby k předmětu řízení, stejně tak ovšem žádné důkazy obsahovat vůbec nemusí, jak se koneckonců podává z nesmírně bohaté nalézací praxe) k důkazu provede a které nikoliv. Ostatně nezbytnou podmínkou způsobilého označení a následného provedení důkazního prostředku je současně též přiřazení konkrétního důkazního návrhu ke konkrétní (jednotlivé) tvrzené skutečnosti, neboť jde o základní předpoklad pro úvahu soud, zda daný důkazní prostředek vůbec provést nebo zda je ve vztahu k určité skutečnosti př. nadbytečným či irelevantním. Pokud by tomu snad mělo být jinak, pak nemá smyslu předstírat, že české procesní právo vyžaduje ve sporném řízení označování důkazů vůbec. Lze tak uzavřít, že soud nemohl žalobě vyhovět pro neunesení břemene důkazního v otázce aktivní věcné legitimace, neboť žalobkyně v tomto směru přes výzvu soudu nenavrhla žádné důkazy k základní sporné otázce nabytí uplatněné pohledávky od úvěrující. Soud tedy žalobu, stejně jako v mnoha předchozích případech pro totožný nedostatek zamítl, aniž by se musel zabývat dalšími již od letmého pohledu zjevnými nedostatky uplatněného nároků (tj. namítanou extrémní výši sjednaného úroku v rámci spotřebitelského úvěru ve vazbě na možné posouzení nároků jako nároků toliko z bezdůvodného obohacení ve vazbě na nesporný rozsah plnění žalované, neprokázaná odůvodněnost požadavku na zaplacení úroků z prodlení z úroků, opět nijak neprokazované „účelně vynaložené náklady“). Koneckonců, pokud sama žalobkyně v podané žalobě požaduje event. posouzení nároků „v části jistiny“ jako nároku z bezdůvodného obohacení, aby současně v následném podání upřesnila, že žalovaná před podáním žaloby zaplatila více než úvěrem čerpala, pak nelze než uzavřít, že žaloba sama jest k zamítnutí již na základě těchto tvrzení žalobkyně.Žalovaná měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu v celkové výši 15 717,90 Kč, sestávající z odměny zástupce žalované ve výši 11 940 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalované, účast na jednání) podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony celkem ve výši 1 050 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady na DPH ve výši 2 727,90 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalobkyni v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalované.