Výrok
I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 11 658 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 821,07 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 658 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované půjčku ve výši 8 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně „souhrnného poplatku“ ve výši 6 688 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 248 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 21. 9. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 6 259,26 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 5 232,74 Kč a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 1. 9. 2012 do 27. 9. 2023 ve výši 9 682,01 Kč a dále v zákonné výši z nesplacené částky od [datum] do zaplacení (nárok 1). Dále žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované půjčku ve výši 9 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně „souhrnného poplatku“ ve výši 7 524 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 279 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 21. 9. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 90,41 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 75,59 Kč a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 24. 9. 2012 do 27. 9. 2023 ve výši 139,06 Kč a dále v zákonné výši z nesplacené částky od 28. 9. 2023 do zaplacení (nárok 2).
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.
3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované půjčku ve výši 8 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 6 688 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 248 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti. Dále lze mít z kopie předmětné smlouvy za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované půjčku ve výši 9 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 7 524 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 279 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.
4. Po provedeném právním posouzení obsahu důkazních listin soud nemohl podané žalobě vyhovět, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal smlouvy uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, za platně sjednané, tedy nároky žalobkyně soud posoudil pouze jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalované částku celkem [hodnota] Kč, zatímco žalovaná na svůj závazek uhradila, jak plyne ze žalobních tvrzení, částku 19 554 Kč, tedy o bezdůvodném obohacení žalované nelze uvažovat a soud musel žalobu zamítnout.
5. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smluv o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalované uhradit tzv. „souhrnný poplatek“ ve výši 7 524 Kč (u půjčky 9 000 Kč), resp. 6 688 Kč (u půjčky 8 000 Kč). Zde je však třeba zdůraznit, že není vůbec zřejmé, o jaký poplatek se jedná a za co by měla žalovaná svému věřiteli vlastně platit, zvláště pokud výše poplatku přesahuje 80 % celé půjčky za období mírně přesahující jeden rok. Žalobkyně povahu a důvody poplatku nikde blíže neosvětluje. Ve finanční i běžné obchodní praxi se poplatkem běžně rozumí cena za určité plnění (službu) poskytované protistranou nad rámec hlavního (základního) plnění ze smlouvy. Z žaloby, ani z doložených důkazů se ovšem nepodává, že by se žalované za zaplacený poplatek dostávalo nějakého protiplnění. Pokud nelze v takovém případě jednoznačně dovodit vůli žalované k darování, pak není možno hovořit o platně sjednaném závazku, a to pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jediným do úvahy připadajícím vysvětlením by tak bylo, že se jedná o úrok z půjčky ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání (jako taková pak nezahrnuje pouze zisk, ale především veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání, vč. administrativních), nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nemá podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u střednědobých půjček v r. 2010 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10-20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v březnu 2010 činila 14,3 % ročně a v prosinci 2010 pak 13 % ročně. Judikatura vrcholných soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 14 % o polovinu, tj. na 21 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba mnohonásobně vyšší oproti uvedené úrokové sazbě obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je adekvátní navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě „souhrnného poplatku“ ve výši 7 524 Kč ve vztahu k půjčce 9 000 Kč, resp. 6 688 Kč ve vztahu k půjčce 8 000 Kč by tak soud s ohledem na shora uvedené nutně považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (celkem paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy původní věřitelka uvádí ve smlouvách úrokovou sazbu přesahující 70 % ročně, pak tato svou výší dosahuje hranice tzv. lichvářského úroku, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení „souhrnného poplatku“ není důvodný, ať již pro neurčitost, kdy není zřejmé, co by měla žalovaná platit (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž z textu i ze samotné povahy předložených smluv je nepochybné, že žalovaná nemínila původní věřitelce částku 17 tis. Kč darovat. Pokud by mělo jít o úplatu za přenechání peněžních prostředků k užívání, pak by bylo nutno uzavřít, že v případě půjčky poskytnuté s úrokem přesahujícím 70 % ročně (několikanásobek obvykle uplatňovaných úrokových sazeb) je takový požadavek v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, neboť původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila (jde přitom o půjčku, u které nelze považovat bez dalšího za aplikovatelnou judikaturu soudů týkající se úvěrů).
6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by měla úspěšná žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.