Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 190 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 15. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. V rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5 801 Kč spolu s úrokem ve výši 13 213,15 Kč a dále ve výši 20,11 % ročně z částky 6 950,80 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 5 466,39 Kč a dále ve výši rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení z částky 6 950,80 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce č. [hodnota], na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 8 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně „souhrnného poplatku“ ve výši 5 801 Kč zavázal vrátit v 45ti týdenních splátkách po 307 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 21. 9. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 6 950,80 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 5 040,20 Kč, úroku z úvěru ve výši 20,11 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 4. 6. 2024 do 27. 9. 2023 kapitalizovaného na částku 13 213,15 Kč a dále ve stejné procentní výši do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 10. 2. 2014 do 27. 9. 2023 ve výši 5 466,39 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené jistiny od 28. 9. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.
3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému půjčku ve výši 8 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 5 801 Kč uhradit v 45ti týdenních splátkách po 307 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému.
4. Po provedeném právním posouzení obsahu důkazních listin soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 6 190 Kč s příslušenstvím, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, za platně uzavřenou, tedy nároky žalobkyně soud posoudil pouze jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému částku 8 000 Kč, zatímco žalovaný na svůj závazek uhradil, jak plyne ze žalobních tvrzení, pouze 1 810 Kč, tedy žalobkyni náleží na bezdůvodném obohacení žalovaného částka 6 190 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat teprve předžalobní upomínku (z notifikace postoupení nelze zjistit, kdy byla doručena), ve které byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 14. 8. 2024, a tedy teprve až ode dne následujícího se žalovaný mohl dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.
5. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak v tomto směru soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s hotovostním inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje téměř 80 % zápůjčky čerpané na dobu tři čtvrtě roku. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání (jako taková pak nezahrnuje pouze zisk, ale především veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání, vč. administrativních), nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2013 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10-20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v únoru 2013 činila 11 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 11 % o polovinu, tj. na 17 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovaného zjevně neznala a smlouvy s ním uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého „souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba mnohonásobně vyšší oproti uvedené úrokové sazbě obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je adekvátní navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě „souhrnného poplatku“ ve výši 5 801 Kč ve vztahu k půjčce 8 000 Kč by tak soud s ohledem na shora uvedené nutně považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (celkem paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy původní věřitelka uvádí ve smlouvách úrokovou sazbu přesahující 70 % ročně, pak jde mimo jakoukoliv pochybnost z hlediska výše o tzv. úrok lichvářský, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy, a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, neboť původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila (jde přitom o půjčku, u které nelze považovat bez dalšího za aplikovatelnou judikaturu soudů týkající se úvěrů).
6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by měl převážně úspěšný žalovaný vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.