11 C 441/2024

Odůvodnění

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi účastnicemi došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se je zavázala spolu se „souhrnným poplatkem“ ve výši 8 180 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 303 Kč, nicméně žalovaná uhradila na svůj závazek toliko 1 310 Kč, které žalobkyně započetla jednak na jistinu, jednak na poplatek. Žalobou tak uplatnila po žalované zaplacení částky 16 870 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, která sestává z nesplacené jistiny ve výši 8 906,50 Kč a dále z nesplacené části „poplatku“ ve výši 7 963,50 Kč.Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.Z provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s uplatněnými tvrzeními, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 8 180 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 303 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti.Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak předpokládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. Předmětem zvláštní pozornosti soudu byla v této souvislosti ujednání o tzv. souhrnném poplatku, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků v extrémně nepřiměřené výši, neboť pouze ve smlouvě uvedená úroková sazba ve výši přes 70 % ročně mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavírání smlouvy, Kromě toho pak další extrémně vysoký „poplatek za zpracování a doručení úvěru“ (ve výši 30 % úvěrové sumy) nepředstavuje žádnou specifickou službu, kterou by žalobkyně žalované poskytovala, nýbrž jde o zcela bazální náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, které se běžně zahrnují do úroku. Jakkoliv ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku by bylo možno hypoteticky při splnění dalších předpokladů korigovat s odkazem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, zde k této korekci soud přistoupit nemohl, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když shora uvedené poplatky ve skutečnosti zastírají odměnu za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), která je jimi dále navyšována z již tak extrémně nepřiměřené (základní) výše. Ujednání smlouvy je tak v souladu se závaznou judikaturou odvolacího soudu nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze shledat podklad k domněnce, že by úvěrující, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných úvěrů, přistoupila k jejich poskytování za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). K obdobným důsledky by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci úvěrující se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku, tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná dle žalobních tvrzení na své závazky uhradila celkem 1 310 Kč, náleží žalobkyni na bezdůvodném obohacení žalované částka 8 690 Kč (pouze v této výši se žalovaná reálně obohatila na úkor úvěrující při plnění stejného druhu) spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, za kterou lze považovat předžalobní výzvu Ve zbylém požadavku musel soud žalobu zamítnout.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla úspěšnější žalovaná, nicméně na její straně soud žádné náklady řízení neshledal, proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.