14 C 28/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o úvěru č. [číslo], a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál věřitele [webová stránka]. Na základě předmětné smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr v celkové výši 21 500 Kč, kdy [datum] uzavřel smlouvu na částku 6 500 Kč a [datum] dodatek ke smlouvě na částku 15 000 Kč. Peníze zaslal žalovanému na účet [datum]. Z půjčených peněz do měsíce tedy do [datum] žalovaný uhradil jen 4 150 Kč. Žalobkyně žádá jistinu s poplatek ve výši 28 382 Kč, náklady za upomínání, a to za pět upomínek po 500 Kč, smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 21 500 Kč od 8. 10. 2024 do 12. 11. 2025 vyčíslenou po započtení platby od žalovaného na částku 4 450 Kč a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný byl upomenut předžalobní upomínkou z 3. 7. 2025, zaslanou téhož dne a byl vyzván k úhradě dluhu do tří dnů.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by poskytnutý úvěr uhradil, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.

3. Účastníci řízení dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. Z předložených listin soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Z potvrzení o provedené platbě – výpis z účtu žalobkyně má soud za prokázané, že věřitel poukázal dne [datum] žalovanému částku 6 500 Kč a částku 15 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně pak má soud za prokázané, když žalovaný to nerozporoval, že žalovaný uhradil částku 4 150 Kč. Neuhrazená zůstává částka 17 350 Kč.

8. Dále má soud za prokázané, že mezi věřitelem a žalovaným došlo elektronickými prostředky na dálku dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným Dodatku č. [číslo] ke smlouvě o úvěru, kdy nebylo prokázáno, že by se jednalo o dodatek k původní smlouvě o úvěru, když nesouhlasí č. původní smlouvy, která číslo nemá ani RPSN specifikované v dodatku a v původní smlouvě. Nicméně žalovaný nerozporoval uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 OZ. S ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva i dodatek jsou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné. Za vadná považuje soud ujednání o poplatku ve výši 8 882 Kč při půjčce 21 500 Kč na jeden měsíc, tedy 32 % měsíčně, kdy se fakticky jedná o skrytý úrok. K tomu žalobkyně požaduje smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. RPSN činila 2 969 % u smlouvy a 2 541 % u dodatku. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy sjednán poplatek namísto úroku, ale fakticky se jedná o úrok ve výši 32 % měsíčně, což je zhruba úrok v celkové výši 384 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 9 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 384 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku či poplatku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.

9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi vyplacenou částkou a vrácenou částkou ve výši 17 350 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do této částky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Dále soud přiznal zákonný úrok z prodlení dle § 1970 OZ, ale až od okamžiku uplynutí lhůty splatnosti stanovené v předžalobní výzvě, která byla odeslána 3. 7. 2025, zřejmě po třech dnech doručena a splatnost stanovena do tří dnů, tedy od 10. 7. 2025. Ve zbytku požadované částky a úroku z prodlení, poplatků z uplatněné pohledávky i smluvní pokuty soud žalobu zamítl, neboť vycházejí z neplatné smlouvy a žalovaný se do prodlení při neplatnosti smlouvy dříve nedostal.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, kdy úspěch obou účastníků byl srovnatelný a soud rozhodl, že žádnému z nich nepřizná právo na náhradu nákladů řízení.