Výrok
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 25 694,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky za období od 10. dubna 2025 do zaplacení.a dále takto:
II. Soud zamítá žalobu na zaplacení 10 481,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky za období od 10. dubna 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 819 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 27. srpna 2025, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 25 694,27 Kč, jakožto náhrady škody způsobené jí neoprávněným odběrem elektřiny v naměřeném množství 2 439 kWh za dobu od 12. listopadu 2024 do 24. ledna 2025 v odběrném místě na adrese [adresa] a částky 10 481,02 Kč, jakožto náhrady nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti se zjištěním tohoto neoprávněného odběru a byly placeny společnosti [právnická osoba]. (podle doplnění žaloby ze dne 24. února tr. měla být ale platba vyúčtována podle ceníku společnosti [právnická osoba], která zjišťovala neoprávněný odběr pro žalobkyni podle smluvního vztahu. Žalovaný tyto částky nezaplatil ve lhůtě stanovené žalobkyní do 9. dubna 2025, a proto vedle toho žalobkyně žalovala také zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši podle výroků I. a II.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani jednáním, nařízeným ve věci na 26. ledna a 9. března 2026, aniž by svou neúčast předem omluvil.
3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobce, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto, a s ohledem na skutečnost, že žalovaný si převzal žalobu a předvolání k jednání a o uplatněném nároku tedy zjevně věděl, soud s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 větu první OSŘ procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.
4. Žaloba i předvolání k jednání s poučením o procesních následcích nedostavení se k jednání byly žalovanému doručovány postupem podle § 50m OSŘ s ohledem na evidenční adresu jeho pobytu hlášeného podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, neboť žalovaný není držitelem datové schránky, nesdělil soudu adresu pro doručování (na níž by bylo možné písemnosti skutečně doručovat) a nemá evidovánu doručovací adresu podle § 10b odst. 1 zákona o evidenci obyvatel a rodných číslech. K procesnímu doručení takto došlo ve vztahu k žalobě a ve vztahu k předvolání k jednání nejpozději dne 19. prosince 2025, a to uplynutím lhůty uložení zásilky u soudu podle § 50m odst. 3 OSŘ.
5. Zde soud poznamenává, že zjištění adresy pro doručování či doručovací adresy, na které je soud povinen podle procesních předpisů písemnosti zasílat, nijak nesouvisí s bydlištěm adresáta nebo s tím, zda se adresát v místě doručení zdržuje. Každý je povinen si zajistit způsob, jímž bude vyrozumíván o doručení soudních písemností, například tím, že si zřídí datovou schránku, oznámí orgánu evidence obyvatel adresu pro doručování či pověří jinou osobu k přebírání písemností. Pokud tak neučiní, vystavuje se riziku, že ponese případné nežádoucí důsledky své procesní pasivity.
6. Podle § 153b odst. 1 OSŘ platí, že zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodně a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
7. V daném případě jsou splněny všechny procesní podmínky shora uvedeného ustanovení § 153b OSŘ, byť jen ohledně části žalovaného nároku, neboť žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly doručovány do vlastních rukou žalovaného (§ 49 odst. 1 ve spojení s § 79 odst. 3 OSŘ) a byly takto žalovanému doručeny dříve než deset dnů před termínem prvního jednání (viz § 115 odst. 2 OSŘ). Žalovaný se k tomuto jednání bez omluvy nedostavil a žalobkyně při tomto jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání.
8. Žalobní tvrzení umožnila podřadit uváděné skutečnosti pod právní normu, z níž vyplývala žalovaná povinnost jen ohledně nároku na náhradu přímé škody za neoprávněný odběr, tedy ve vztahu k částce 25 694,27 Kč s úrokovým příslušenstvím. Jestliže totiž žalovaný odebral elektřinu v uváděném období, aniž by k tomu byl oprávněn podle smlouvy s dodavatelem elektřiny, je podle § 51 odst. 3 ve spojení s odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, povinen nahradit škodu příslušnému provozovateli distribuční soustavy ve výši, zjištěné postupem podle § 16 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 359/2020 Sb., ve spojení s § 91a energetického zákona. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, že k neoprávněnému odběru žalovaným došlo, že zjištění množství spotřebované elektřiny bylo provedeno odečtem stavu měřicího zařízení a že výpočet ceny takto odebrané elektřiny byl proveden stanoveným postupem podle cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a že žalovaný tuto cenu (škodu) žalobkyni nezaplatil (nenahradil), přestože k tomu byl vyzván dne 19. března 2025 se stanovením výše uvedené lhůty pro zaplacení.
9. V důsledku toho se žalovaný zároveň dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého dluhu po lhůtě jeho splatnosti ve smyslu §§ 1968 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) podle výzvy věřitelky činěné ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Je proto podle § 1970 OZ povinen zaplatit žalobkyni nejen náhradu škody 25 694,27 Kč, ale také požadovaný úrok z prodlení z této částky, jehož žalovaná výše odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
10. Soud tedy, aniž by ohledně této části nároku prováděl dokazování, vycházel pouze ze skutkových tvrzení žalobkyně, která vzal za své skutkové zjištění a ve věci rozhodoval formálně (částečným) rozsudkem pro zmeškání, když takto získaná skutková zjištění bylo možné podřadit pod právní normu a na tomto skutkovém základě žalobě vyhovět. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.
11. Ohledně zbylé části náhrady škody, způsobené žalobkyni nepřímo, skutková tvrzení neumožnila žalobě v této části vyhovět. Podle žalobkyně byla totiž částka 10 481,02 Kč placena jiné osobě, která měla pro žalobkyni zjišťování neoprávněného odběru provádět podle smlouvy. Výše této částky se přitom neodvíjela od konkrétních okolností daného případu, ale od sjednaného paušálu, byť ten se měl podle žalobkyně lišit v souvislosti s typovou kategorií neoprávněného odběru, jak žalobkyně také vysvětlila v písemném doplnění skutkových tvrzení ze dne 24. února tr. Žalobkyně totiž nepožadovala po žalovaném placení nákladů vynaložených na konkrétní cestu techniků k odběrnému místu a náhradu jejich mzdy či jiné odměny za práci spojenou se zjištěním (odhalením) neoprávněného odběru elektřiny v konkrétním místě, nýbrž platbu podle ceníku vysoutěžené obchodní společnosti. Je tedy možné, že náklady mohly být i vyšší, ale mohly být i nižší, např. pokud byla cesta spojená také s prací na jiném odběrném místě, nebo práce nebyla natolik typově tolik odborně či časově náročná, než ceník předpokládal.
12. Protože ohledně této části žalovaného nároku se žalobkyně neztotožnila se soudem jen v právním hodnocení (jež soud nakonec přijal ve prospěch žalovaného), nikoli ve skutkovém zjištění, nebylo v této souvislosti potřebné provádět dokazování.
13. Žalobkyně popsala, že sporná položka nezahrnuje pouze činnosti spojené se samotnou kontrolou odběrného místa, ale její součástí je také doprava techniků na odběrné místo a zpět, náklady související s provozem služebního automobilu, technickým vybavením pověřených pracovníků a rovněž pořízení, zpracování a následná archivace obrazového a zvukového záznamu, zpracování podkladů a provedení výpočtu náhrady škody, jakož i podporu v průběhu řešení neoprávněného odběru se žalobkyní. Podle ceníku společnosti [právnická osoba] ze sdružení [název] jde o položku číslo [číslo], která byla žalobkyní uhrazena podle vystavené faktury. Jde o cenu vzešlou ze zadávacího řízení konaného v rámci veřejné zakázky, která je pro všechny zákazníky, u kterých je odhalen neoprávněný odběr, stejná a jedná se o cenu souhrnnou. Je tedy zřejmé, že vždy jde o paušál, který se odvíjí nejen od předpokládaných celkových nákladů na službu, poskytovanou externě žalobkyni, ale jistě jde také o zisk, generovaný pro externí společnost touto činností. Zahrnuje navíc položky, které by jistě měla provádět sama žalobkyně již z podstaty svého předmětu podnikání (výše v textu tohoto odstavce zvýrazněno kurzívou).
14. Podle § 51 odst. 3 energetického zákona jsou škodou z neoprávněného odběru i prokazatelné nezbytně nutné náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny. Z uvedeného je zřejmé, že součástí částky, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit jsou jen takové výdaje, které byly nezbytně nutné na zjištění jen jeho neoprávněného odběru. Z žalobních tvrzení ovšem nelze dovodit, zda se ve vztahu ke zjištění neoprávněného odběru elektřiny žalovaným jedná o nezbytné náklady, jež bylo nutné vynaložit. K placení paušálu by se žalovaný navíc musel výslovně zavázat, neboť z žádného obecně závazného právního předpisu nevyplývá povinnost platit takto koncipovanou náhradu nákladů, jak vyplývá také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soud jsou dostupná na www.nsoud.cz) který řešil obdobnou skutkovou situaci ve vztahu k paušální náhradě nákladů České kanceláře pojistitelů při likvidaci škodné události.
15. Zákonem stanovená povinnost hradit jen nezbytné náklady také jistě neznamená, že každý, kdo odpovídá za neoprávněný odběr elektřiny se bude paušální částkou podílet na financování chodu celé soustavy kontroly odběru elektřiny v distribuční síti. V této souvislosti je lhostejné, zda jde o náklady na provoz a zisk externí společnosti, nebo náklady na základní činnost provozovatele distribuční soustavy elektřiny.
16. Hodnocení nezbytnosti nákladů na zjištění neoprávněného odběru je spojeno také s tím, že tato činnost (stejně jako jakákoli jiná manipulace se zařízením této soustavy) je v zásadě zákonem svěřena jen provozovateli distribuční soustavy (§ 25 energetického zákona). Pokud ten k plnění vlastních povinností sjedná externí subjekt, bude tato činnost přirozeně spojena vždy s vyššími, než nezbytnými náklady. Externista je zde totiž obchodní společnost, která svou činnost (stejně jako žalobkyně) provozuje za účelem dosažení zisku. Částky placené žalobkyní externistovi tedy musí zahrnout nejen přímé náklady zjištění neoprávněného odběru (cestovné, mzda techniků, spotřebovaný materiál), ale také další nepřímé náklady na provoz společnosti (činnost statutárních orgánů, povinné audity či účetní závěrky apod.) a zejména na generování zisku z podnikatelské činnosti. Z paušálu (ani z jeho kategorizace) tedy nebylo možné vypreparovat náklady vzniklé přímo s předmětným neoprávněným odběrem a ty oddělit od zbytku ceny komerčního subjektu. Proto nelze žalovanému uložit platit celou takto účtovanou částku, ani její nezjištěnou část.
17. Žaloba na zaplacení částky 10 481,02 Kč byla proto výrokem II. zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení, jež žalobkyni tížilo podle § 101 odst. 1 OSŘ (ohledně specifikace konkrétních přímých nákladů vynaložených na zjištění neoprávněného odběru žalovaným) a pro nedůvodnost (ohledně paušálních nákladů na činnost celé soustavy odhalování neoprávněných odběrů) s výše uvedenou argumentací, vyjádřenou ovšem také již v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2019, čj. 25 Co 257/2019-150, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 186/2018, jehož se žalobkyně také účastnila, nebo v odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. června 2023, čj. 15 C 401/2022-41, jimiž bylo rozhodováno o obdobných nárocích žalobkyně. Žalobkyně přitom neuváděla nic, co by zmíněné závěry soudu mohlo změnit, resp. co by již nebylo vypořádáno v odkazovaných řízeních. Zamítnutí se týkalo také úroku z prodlení z této částky, neboť prodlení žalovaného s jejím placením ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ zjištěno nebylo.
18. Žalobkyně odkazovala také na jiná rozhodnutí zdejšího soudu s opačným posouzením uvedené pohledávky. Zde je třeba uvést, že některé obdobné rozsudky o částečném zamítnutí žaloby zdejšího soudu neobstály v jejich zamítavé části v odvolacím přezkumu Krajského soudu v Plzni. Jednalo se o rozsudky ze dne 2. srpna 2024, čj. 15 C 311/2023-62; ze dne 16. prosince 2024, čj. 15 C 147/2024-39 a ze dne 14. dubna 2025, čj. 15 C 411/2024-23; a na ně navazující usnesení odvolacího soudu ze dne 3. března 2025, čj. 64 Co 568/2024-86; ze dne 15. dubna 2025, čj. 11 Co 83/2025-62 a ze dne 28. listopadu 2025, čj. 13 Co 265/2025–58. Přes respekt k odvolacímu soudu se zdejší soud s ohledem na vázanost závazným právním závěrem jen v konkrétní věci (§ 226 odst. 1 OSŘ) rozhodl v této věci odchýlit se od (níže uvedených) závěrů těchto rozhodnutí. Proto je nutné se podrobněji veškerou argumentací zabývat.
19. Odvolací soud v těchto rozhodnutích vytknul nalézacímu soud jednak procesní vady jeho postupu a jednak i nesprávnost (hmotně)právního posouzení samotného nároku na náhradu nákladů na zjištění neoprávněného odběru.a) Takto odvolací soud na jedné straně s odkazem na komentářovou literaturu připustil možnost vydání částečného rozsudku pro zmeškání v případě uplatnění vícero nároků, pokud jsou podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny jen ve vztahu k některému z nich (11 Co 83/2025 a 13 Co 265/2025). Současně však hodnotil, že úvaha o tom, zda bude rozsudek pro zmeškání vydán či nikoli je limitována jen pochybnostmi o splnění formálních předpokladů takového postupu (např. vědomost žalovaného o jednání, zda nenastal omyl či nedopatření na straně žalovaného při jinak aktivní účasti v předchozí fázi řízení apod.). Pokud se již soud rozhodne postupovat podle § 153b odst. 1 o. s. ř., musí vzít tvrzení obsažená v žalobě za nesporná (13 Co 265/2025).b) Výtky směřovaly také k tomu, že postup soud prvního stupně byl v tomto ohledu nelogický (13 Co 265/2025) a že k částečnému zamítnutí žaloby došlo bez provedení dokazování (podle všech tří citovaných rozhodnutí).c) Zjevně v souvislosti s procesním postupem odvolací soud obecně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2025, sp. zn. I. ÚS 2901/23, který klade důraz na to, aby se soudy při uplatňování procesních pravidel vyvarovaly excesivní rigidity, která by mohla ohrožovat materiální spravedlnost řízení jako celek, ale i přílišné flexibility, jež by vedla k odstranění procesních požadavků stanovených zákonem předvídatelnosti procesního postupu soudu (11 Co 83/2025). Přílišná flexibilita soudu prvního stupně měla spočívat v tom, že na základě dostatečných skutkových tvrzení žalobkyně o všech okolnostech významných pro právní posouzení věci, které bylo třeba pokládat za nesporná, tedy za stavu, kdy žalovaný nejenže v řízení nezpochybnil neoprávněný odběr elektřiny, ale nezpochybnil ani náklady spojené s jeho zjištěním, a byly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., žalobu zčásti a bez jakéhokoli dokazování zamítl (64 Co 568/2024).d) Postupem soudu prvního stupně byla podle odvolacího soudu narušena i rovnost účastníků řízení, když soud i přes absolutní pasivitu žalovaných a za situace, kdy bylo možné považovat skutková tvrzení žalobkyně za nesporná, postupoval v rozporu s projednací zásadou ve prospěch žalovaných, a to i přesto, že měl s ohledem na zvolený způsob rozhodování zasahovat jen v případě hrubého rozporu s hmotným právem. Takto intenzivní rozpor však při výkladu ust. § 51 odst. 3 energetického zákona spočívající v odvození škody od paušálních nákladů spojených se zjišťováním neoprávněného odběru skutečně žalobkyní zaplacených shledat nelze. Soud prvního stupně navíc zcela odhlédl od příčin vzniklé situace způsobené neoprávněným odběrem elektřiny ze strany žalovaných. Pokud se aktivně žalobou uplatněnému nároku nebránili a soud prvního stupně se rozhodl využít možnosti kontumačního rozsudku, nebylo v dané situaci důvodu, proč z pravidel pro jeho vydání vybočovat ani v části žalobou uplatněného nároku (11 Co 83/2025).e) Ohledně věcného posouzení odvolací soud v podstatě shodně v těchto třech rozhodnutích konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na pouhém obecném právním výkladu § 51 odst. 3 energetického zákona zcela nepodloženým skutkovými okolnostmi daného případu, že zaplacenou paušální částku nelze (zřejmě nikdy) považovat za prokazatelné nezbytně nutné náklady ve smyslu tohoto ustanovení. Úvahy nalézacího sodu byly v této souvislosti hodnoceny jako nepodložené (13 Co 265/2025).
20. Jednotlivé výtky odvolacího soudu (podle členění v odst. 19 odůvodnění) soud vypořádává takto:a) Předně je nutné odmítnout limitaci formy rozhodnutí ve věci částečným rozsudkem pro zmeškání jen procesním postojem žalovaného (odst. 19. písm. a). Ta by totiž ve svém důsledku znamenala popření již připuštěného, totiž možnost rozhodnutí částečným rozsudkem pro zmeškání. Vědomost žalovaného o jednání, zda nenastal omyl či nedopatření na straně žalovaného při jinak aktivní účasti v předchozí fázi řízení apod. se totiž u kontumace musí vztahovat k celému předmětu řízení. Narozdíl od procesního uznání žalovaného nároku nemůže žalovaný zmeškat jen část projednání věci.b) Pokud lze rozhodnout o žalobě zčásti kontumačním rozsudkem a zčásti jinak, aniž by ono jiné rozhodnutí nebylo nijak determinováno, nemůže být postup soudu nelogický, pokud žalobu ve zbytku zamítne. Nalézací soud ve všech citovaných rozhodnutích podrobně vysvětlil důvody svého procesního postupu ve shodě s pravidly logiky, rozumového uvažování a zákonitého vyplývání (následování věcí jedna za druhou přirozeným a srozumitelným způsobem). Nebyla mu přitom vytknuta žádná konkrétní vnitřní nesouvislost, nedůslednost či rozpory.Všechna citovaná rozhodnutí odvolacího soudu konstatovala limitaci skutečností významných pro rozhodnutí vylíčením rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 OSŘ). Vázanost vylíčenými skutečnostmi platí ovšem nejen ve vztahu ke kontumačnímu rozhodnutí, nýbrž pro celé posouzení žalovaného nároku. Nalézací soud vždy vysvětlil, že právě jen žalobkyní tvrzený skutkový stav není možné podřadit pod hmotněprávní normu, z níž své nároky dovozuje. Dokazováním by mohlo být ve prospěch žalobkyně potvrzeno jen to, co ohledně rozhodujících skutečností tvrdí. Skutkový závěr soud by to však změnit nemohlo. Proto tedy dokazování prováděno nebylo, ani v této věci jej nebylo třeba.c) S procesní pasivitou žalovaného mohou souviset jen zákonem předvídané procesní následky. Mezi ně patří kupříkladu právě možnost rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání. K jeho vyhlášení je ovšem nutné splnění dalších podmínek. Mimo kvalifikovaného způsobu předvolání k jednání (lhůta + poučení + forma) je to pro žalobce příznivé hmotněprávní posouzení. Kontumace nemůže vést k vítězství, pokud jsou skutková tvrzení žalobce neúplná, nebo jsou sice úplná, ale nelze je podřadit pod žádnou hmotněprávní normu, z níž žalovaný nárok vyplýval. Právě druhá tato popsaná situace vždy nastala (ohledně samotného hmotněprávního posouzení viz 14. až 17. odstavec a níže). To je současně také rozdíl procesní kontumace proti procesnímu uznání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012). Přestože tedy v žádném z výše uvedených řízení žalovaní nic proti žalobě nenamítali a nezpochybňovali, nemohlo toto jejich nekonání vést k vyhlášení rozsudku pro zmeškání. Zde je ovšem nutné doplnit, že jen s ohledem na vázanost zjevně opačným právním závěrem odvolacího soudu (vázanost se jistě vztahuje také k procesnímu postupu soudu prvního stupně) v konkrétní věci, bylo nakonec ve všech uvedených řízeních rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání o celém předmětu řízení.d) K věcnému posouzení paušalizace náhrady hmotněprávních nákladů (odst. 19 písm. d) a e)) se zřetelně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3476/2008 (cit. výše ve 14. odstavci). Správnost tohoto hodnocení potvrdil také závěr gremiální porady občanskoprávních soudců působících v obvodu Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2025 a je v souladu se stanoviskem evidenčního senátu Nejvyššího soudu, které zaujal v odpovědi na tuto otázku z uvedené gremiální porady. Podle něj jsou podle § 51 odst. 3 a § 74 odst. 7 energetického zákona škodou z neoprávněného odběru i prokazatelné nezbytně nutné náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny či plynu. Kromě toho i z logiky věci vyplývá, že není-li zákonem či smlouvou stanoveno jinak, mají být brány v potaz skutečně vynaložené účelné náklady, jejichž výše se může v různých případech podstatně lišit.) Úvahy nalézacího soudu jsou tedy podloženy právě těmito obecnými závěry, jež byly vztaženy recenzenty také na předmětný nárok žalobkyně. Zjevně zcela bez významu je naopak případné právní hodnocení o hrubém rozporu s hmotným právem nebo o příčinách vzniklé situace způsobené neoprávněným odběrem elektřiny.
21. Lze tedy uzavřít, že pokud žalobkyně přes konkrétní výzvu soudu činěnou podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ při jednání dne 26. ledna tr. (s poučením o případných procesních následcích) neuvedla konkretizaci skutečně vynaložených nákladů, bylo nutné žalobu v této části zamítnout.
22. I zde tedy soud na závěr pro vysvětlení (zjevně již jen žalovanému) připomíná, že rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání znamená, že soud pokládá tvrzení o skutkových okolnostech obsažená v žalobě za nesporná a na tomto základě může rozhodnout (§ 153b odst. 1 OSŘ). Podle § 120 odst. 4 OSŘ platí, že shodná (a tedy nesporná) tvrzení účastníků může soud vzít za své skutkové zjištění. Nesporná tvrzení o skutkových okolnostech tedy lze vzít za skutkové zjištění, které soud podřadí pod příslušnou právní normu a na základě právního závěru (posouzení) pak věc rozhodne. Nejde tedy o automatické vyhovění žalobě, nýbrž potlačení fáze dokazování ve prospěch žalobcových tvrzení (nikoli jeho právního hodnocení). Zákon přitom nezapovídá, aby soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání pouze o části uplatněného nároku ve smyslu § 152 odst. 2 OSŘ. Vyhlášení jen částečného rozsudku pro zmeškání také není podmíněno zvláštním procesním návrhem žalobce. Postačí jen obecný návrh k vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 OSŘ). Zároveň je však zřejmé, že z podstaty věci rozsudkem pro zmeškání lze pouze vyhovět žalobnímu návrhu. Pokud by byla žaloba, byť částečně, zamítnuta (s ohledem na právní hodnocení skutkových zjištění), nemůže být na zamítavý výrok pohlíženo jako na rozsudek pro zmeškání. Ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) OSŘ by se totiž žalobce paradoxně při vydání kontumačního rozsudku mohl dostat do procesně nevýhodnějšího postavení tím, že by mu bylo významně omezeno právo na odvolání proti zamítavému výroku, pokud by jinak samozřejmě právo na odvolání bylo přípustné (viz § 202 odst. 2 OSŘ). Na výrok II. tohoto rozsudku proto nelze pohlížet jako na rozsudek pro zmeškání. Současně je zřejmé, že vedle sebe musí logicky obstát jak částečný rozsudek pro zmeškání, tak rozsudek o zbytku předmětu řízení. Nelze tedy na jedné straně vycházet z určitého skutkového tvrzení (například sjednání smlouvy) a na druhé straně současně žalobu zamítnout pro neprokázání stejného tvrzení.
23. V souvislosti s výše uvedeným je pak nutné přípustnost odvolání (zde proti výroku II.) posuzovat s ohledem na celý předmět řízení (podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015). Výrok III. o nákladech řízení je pak podle svého obsahu usnesením. Proti (vedlejšímu) nákladovému výroku, jež se týká také rozsudku pro zmeškání, je odvolání zřejmě vždy přípustné.
24. Výrokem III. tedy soud rozhodl o náhradě nákladů v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu ve věci. Poměr procesního úspěchu činí ~71/~29 ve prospěch žalobkyně. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému uplatnění jejího práva před soudem v poměru ~42 %.
25. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 odst. 1 OSŘ v účtovaných nákladech na: Soudní poplatek v částce 1 448 Kč. Provozní náklady na 1. sepis výzvy k placení před podáním žaloby (podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2022, čj. 10 Co 283/2022-35, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 281/2021, nebo ze dne 29. června 2022, čj. 14 Co 112/2022-67, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 154/2020) a 2. sepis žaloby, nahrazované v paušální výši po 100 Kč a na 3. účast na jednání před soudem, nahrazované v paušální výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.
26. Jde tedy o základ 1 948 Kč, z nějž je žalovaný povinen nahradit žalobkyni 819 Kč. Lhůta pro splnění této povinnosti byla také stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ.