Výrok
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení 60 557,92 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % z této částky od 21. října 2025 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 14. ledna tr., se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení nevráceného úvěru s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že původní věřitel společnost [právnická osoba]., uzavřel dne [datum] s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 60 557,92 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum], což žalovaný přes upomínky neučinil. Žalovaná pohledávka na vrácení úvěru měla být žalobkyni postoupena smlouvou ze dne [datum].Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně se nedostavil ani k jednání před soudem nařízenému na den 18. května tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalovaný nárok dovozuje, byla uzavřena s úvěrujícím, který jí tuto pohledávku měl následně smluvně postoupit. Ohledně skutkových tvrzení o uzavření (myšleno sjednání) smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaný nepotvrzoval žádná z žalobních tvrzení. Za označení důkazu totiž nelze považovat pouhé připojení písemností k žalobnímu návrhu, označených jako přílohy. Tím jistě nelze splnit požadavek přiřazení důkazu ke konkrétnímu skutkovému tvrzení, jak uzavřel mj. také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Přílohy totiž mohou být důkazy, ale také často doplňují žalobní tvrzení, nebo jsou dokladem jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů. Je to tedy právě žalobkyně, kdo je povinen vysvětlit, jaký charakter mají jí předkládané přílohy podání. Pokud by totiž označoval důkazy a přiřazoval je ke konkrétním skutkovým tvrzením namísto žalobkyně soud, porušoval by tím zásadu dispozice (viz § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) když takto by mohlo být zjištěno i něco jiného, než žalobce tvrdí, a porušovalo by jistě i zásadu rovnosti účastníků (viz § 18 odst.
1 OSŘ). Tyto závěry platí zvláště tehdy, je-li účastník v řízení kvalifikovaně zastoupen a rozsah procesních poučení je omezen ve smyslu § 118a odst. 4 OSŘ.Ostatně již ze žalobních tvrzení by se dalo pochybovat o postoupení žalované pohledávky žalobkyni před tím, než postupovaná pohledávky vůbec vznikla.Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinnosti žalovaného, sjednané s jinou osobou než s žalobkyní, v plném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 OSŘ, v jehož důsledku nelze dovodit aktivní věcnou legitimaci žalobkyně na žalovaném placení. Protože nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb., byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení.Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).Pro úplnost vysvětlení procesního postupu soudu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst.
2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení a v jiném soudním oddělení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku řady jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů se stejným výsledkem vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 15 C 41/2026, 15 C 202/2025, 15 C 176/2024, 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021 a řady dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout.Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků, neboť zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.