Výrok
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení 21 737 Kč.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 24. října 2024, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty 21 737 Kč, sjednané v čl. IV bodu 2 písm. a) smlouvy účastníků o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne [datum], počítané jak poměr 0,1 % denně z částky 26 136,93 Kč, představující nevrácený úvěr. K tomu žalobkyně uvedla, že podle uvedené smlouvy poskytla žalovanému 30 tis. Kč dne 1. listopadu 2021 tak, že 27,5 tis. Kč převedla na účet žalovaného a zbytek na účet zprostředkovatele úvěru jako provizi. Podle smlouvy měl žalovaný úvěr spolu s úrokem splácet ve 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč. Pro neplnění smlouvy podala žalobkyně proti žalovanému žalobu, o níž již rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne [datum], čj. [číslo jednací]. Z tohoto titulu byla žalobkyni uhrazena pohledávka 26 136,93 Kč.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně se nedostavil ani k prvnímu jednání před soudem, nařízenému na den 28. dubna tr., přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto soud s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 větu první OSŘ procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ.Z vlastní činnosti je soudu známo, že výše uvedeným rozsudkem bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 27 933,93 Kč, představující dluh na splátkách ve výši 3 150 Kč a neuhrazenou jistinu ve výši 27 288 Kč, kdy žalovaný po zesplatnění uhradil na dlužných částkách 3 150 Kč a na jistině částku 1 151,07 Kč (z úvěru tedy dluh 26 136,93 Kč), 300 Kč za tři upomínky a smluvní pokuty po 499 Kč v celkové výši 1 497 Kč. Nyní žalovaná částka tedy dosud nebyla předmětem soudního rozhodnutí a netýkalo se jí ani skutkové zjištění soudu z předchozího řízení.Již ze žalobních tvrzení bylo zřejmé, že žaloba nemůže být přinejmenším z části důvodná s ohledem na omezení výše smluvní pokuty ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jestliže byl totiž žalovanému poskytnut úvěr 27,5 tis. Kč, když částka 2,5 tis. Kč zjevně nebyla úvěrem, nýbrž platbou za zprostředkování úvěru a tedy jeho nákladovou položkou, svědčil by (při případném uplatnění dalších potřebných tvrzení) právo jen na zaplacení smluvní pokuty v maximální výši 13 750 Kč. Jelikož již ze smluvních pokut bylo žalovanému uloženo platit 1 497 Kč, zbývalo by k zaplacení již jen 12 253 Kč, nikoli žalovaných 21 737 Kč.Pro nedostatek skutkových tvrzení však bylo nutné zamítnout žalobu v celém rozsahu. Žalobkyně totiž opomněla uvést, jakou smluvní povinnost utvrzovala žalovaná smluvní pokuta ve smyslu § 2044 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“). Soud tak nebyl schopen právně posoudit vznik práva na zaplacení smluvní pokuty.K zamítnutí žalobě ovšem vedl i nedostatek skutkových zjištění. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení označila k důkazu smlouvu účastníků. Ta byla připojena k žalobě elektronicky v písemné formě, jako datový soubor formátu „pdf“. Ten vznikl zřejmě převedeném listinné podoby do elektronické formy naskenováním. Z něj soud zjistil, že obsahuje několik stránek smluvního textu, jehož součástí je i zmíněný čl. IV. Ten byl ovšem umístěn až za stránku s podpisem žalovaného. Nebylo tak možné posoudit, zda žalovaný svým vlastnoručním podpisem potvrdil správnost předmětného ujednání o smluvní pokutě.Pro nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti, jež žalobkyni tížily podle § 101 odst. 1 OSŘ, byla tedy žaloba na zaplacení žalované jistiny výrokem II. zamítnuta.Výrokem III. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.