Výrok
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení 7 000 Kč, 3 549 Kč a 2 800 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % z 9 800 Kč od 1. března 2024 do zaplacení.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 30. ledna tr., se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 7 tis. Kč, jakožto nesplacené části jistiny, smluvní pokuty 3 549 Kč a 2,8 tis. Kč, jakožto nesplacené části smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši nejpozději splatných 2024-02-29, s úrokem z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 7 tis. Kč ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované, který mohla žalovaná splatit zcela, nebo kdykoli během trvání smlouvy sjednané se společností [právnická osoba].[IČO] IČO, . Zřejmě také podle této smlouvy byla žalovaná povinna splácet každý měsíc, vždy do 29. dne v měsíci, úrok 40 %, přirostlý za uplynulé období. Žalovaná se ovšem podle žalobkyně dostala do prodlení s úhradou úvěru, a proto byla dne 2024-02-29 informována o zesplatnění celého úvěru a vyzvána k jeho úhradě v souladu se smlouvou. Pro případ prodlení žalované se splácením měla být ve smlouvě dále sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky v prodlení, která byla žalována z jistiny za dobu od 2024-03-01 do 2025-07-20 v kapitalizované výši 3 549 Kč. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. K prokázání skutečnosti, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v tvrzené výši, navrhovala žalobkyně, aby soud učinil dotaz na banku žalované, zda jí byla zaslána na bankovní účet částka 7 tis. Kč a zda byla v dané době majitelkou uvedeného bankovního účtu nebo k němu měla dispoziční oprávnění. Žalobkyně měla nabýt předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , které měla být postoupena společností [právnická osoba]. smlouvou uzavřenou dne [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupkyně se nedostavila ani k jednání před soudem nařízenému na den 1. června tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.
3. Žalobě na zaplacení jistiny 7 tis. Kč nemohl soud vyhovět již podle žalobních tvrzení. Žalobkyně totiž neuvedla, na jakém skutkovém základě měla právě ona převést žalované peníze jako úvěr na její účet. Žalobkyně sice právně hodnotila, že mezi účastnicemi došlo ke sjednání smlouvy, ovšem skutková tvrzení tomu nenasvědčovala. Podle žalobkyně byla předsmluvní jednání vedena jen mezi společností [právnická osoba]. a žalovanou, nikoli s účastí žalobkyně. Úvěrující tedy zřejmě byla tato jiná společnost. Ohledně ní se ovšem žalobkyně již nezmiňovala o předání jakýchkoli úvěrových peněz a úvěrující tedy ani nemohlo vzniknout právo na vrácení úvěru ve smyslu § 2396 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“). Neexistující pohledávku na vrácení (neposkytnutého) úvěru nebylo ani možné smluvně postoupit žalobkyni. Nebylo možné ani uvažovat o postoupení veškerých práv a povinností ze smlouvy o úvěru, jež by zahrnovalo také povinnost úvěrující poskytnout úvěr, žalobkyni tak, aby žalobkyně v souladu se svým tvrzením sama teprve následně úvěr poskytla. Byť se totiž žalobkyně nezmínila o době předání úvěrových peněz žalované, lze z jejího jediného důkazního návrhu (viz níže) dovodit, že by se tak mělo státu v době od 2023-10-30 do 2024-02-29. Došlo k tomu tedy zjevně již před sjednáním (uzavřením) žalobkyní uváděných smluv o postupování pohledávek a žalobkyni by tak svědčilo jen na vrácení převáděné částky bez právního důvodu.
4. Zřejmě právě v tomto směru byl žalobkyní označen důkaz jen k prokázání vlastnictví či dispozicí s účtem, na který měly být (úvěrové) peníze převedeny. Důkaz ovšem již podle žalobkyně (dispozice s důkazními návrhy svědčí jen žalobkyni) neměl směřovat k prokázání, že peníze převedla na účet právě žalobkyně. Protože takový důkaz nepostačuje k prokázání skutečnosti, svědčící o aktivní věcné legitimaci žalobkyně na vydání obohacení, jež se mělo žalované dostat bez právního důvodu, soud tento důkazní návrh nevyslyšel.
5. Soud nemohl vyhovět ani žalobě na placení smluvního úroku a smluvní pokuty, tedy pohledávek, které měla žalované zřejmě sjednat se společností [právnická osoba]. a které měly být postupně smluvně postupovány až k žalobkyni. Ohledně skutkových tvrzení o uzavření (myšleno sjednání) smluv o postoupení pohledávek, totiž žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění a dovodit aktivní věcnou legitimaci žalobkyně na placení uvedených pohledávek, neboť žalovaná neoznačila žádná z žalobních tvrzení za nesporná. Za označení důkazu totiž nelze považovat pouhé připojení písemností k žalobnímu návrhu, označených jako přílohy. Tím jistě nelze splnit požadavek přiřazení důkazu ke konkrétnímu skutkovému tvrzení, jak uzavřel mj. také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, čj. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Přílohy totiž mohou být důkazy, ale také často doplňují žalobní tvrzení, nebo jsou dokladem jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů. Je to tedy právě žalobkyně, kdo je povinen vysvětlit, jaký charakter mají jí předkládané přílohy podání. Pokud by totiž označoval důkazy a přiřazoval je ke konkrétním skutkovým tvrzením namísto žalobkyně soud, porušoval by tím zásadu dispozice (viz § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“) když takto by mohlo být zjištěno i něco jiného, než žalobce tvrdí, a porušovalo by jistě i zásadu rovnosti účastníků (viz § 18 odst. 1 OSŘ). Tyto závěry platí zvláště tehdy, je-li účastník v řízení kvalifikovaně zastoupen a rozsah procesních poučení je omezen ve smyslu § 118a odst. 4 OSŘ.
6. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení uváděných částek zamítnout pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, tížící žalobkyni podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Protože nebylo zjištěno ani prodlení žalované s placením peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení.
7. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).
8. Pro úplnost vysvětlení procesního postupu soudu, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení a v jiném soudním oddělení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115 EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku řady jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů se stejným výsledkem vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 15 C 53/2026, 15 C 41/2026, 15 C 202/2025, 15 C 176/2024, 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021 a řady dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout.
9. Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu procesních nákladů žádné z účastnic, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.