15 C 83/2026

Odůvodnění

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. ledna tr., se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 66 400 Kč s úrokem z prodlení podle výroků I. a II. s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru č. [číslo] ve výši 97 500 Kč, skládající se z půjčené částky 50 000 Kč a souhrnného poplatku 47 500 Kč, podle které měl splácet týdně 1 250 Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 31 100 Kč se započetla na nejprve a) na úhradu nákladů na soudní či mimosoudní vymáhání dlužné částky, b) dále na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, c) dále na úhradu poplatků za prodlení se splácením Úvěru, d) dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení Úvěru, e) dále na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek Úvěru, f) dále na úhradu následujících položek: (I.) na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 %, (II.) na úrok za poskytnutí Úvěru dílem ve výši 16,53 %.– odst. 4. čl. Splácení úvěru Smluvních podmínek Smlouvy. Ohledně úroku z prodlení žalobkyně uvedla, že jde o zákonný úrok z prodlení od doby předepsané splatností smlouvy, kdy jako datum splatnosti určuje na 20. září 2024 a datum prodlení ke dni 21. září 2024.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 1. června tr., k němuž se nedostavil žádný z účastníků, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst.

1 OSŘ.Z žalobních tvrzení se podávalo, že byla sjednána smlouva o úvěru. Neuvedla však již, kdo byl poskytovatelem úvěru (úvěrujícím) a kdo jeho příjemcem (úvěrovaným). To, že měl žalovaný zaplatit (zřejmě žalobkyni) 31,1 tis. Kč mohlo být splácením úvěru, ale mohlo být také poskytnutím úvěru žalobkyni. Protože ale žalobkyně popisovala, jak byla prověřena schopnost splácet úvěr jen u žalovaného a protože část ze 31,1 tis. Kč byla zřejmě započítána také na jistinu úvěru, měla zřejmě žalobkyně vystupovat ve smlouvě jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný.Obdobně žalobkyně netvrdila nic o tom, že by úvěrové peníze žalovanému předala. Jen z toho, že částku 50 tis. Kč specifikovala jako půjčenou bylo možné nepřímo dovodit, že k poskytnutí úvěru mělo dojít, a zřejmě proto měl být také žalovaným splácen.Protože podle smlouvy měly být platby žalovaného započítány předepsaným způsobem je zřejmé, že takto byl zaplacen jen souhrnný poplatek, který měl zřejmě zahrnovat všechny žalobkyní postupně uváděné dílčí poplatky. V jaké části ovšem nebylo jasné, neboť žalobkyně neuvedla, v jaké výši měl být každý dílčí poplatek sjednán. Předmětem řízení tedy byla povinnost vrátit úvěr 50 tis. Kč a souhrnný poplatek 16,4 tis. Kč (47,5 tis. Kč – 31,1 tis. Kč). Nevýznamné je tedy tvrzení žalobkyně o započítání plateb žalovaného na jistinu a úrok v poměru 83,47 % a 16,53 %. Žalobkyně se totiž jednak o ujednání o úroku vůbec nezmínila a jednak po započítání přednostních plateb na poplatky byla jistina započítání již zcela vyčerpána. Podle smlouvy měl totiž žalovaný platit jen souhrnný poplatek a vrátit úvěr.V této souvislosti je třeba si uvědomit rozdíl povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, které tíží žalobkyni podle § 79 odst.1 a 2, § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Primární (procesní) povinností žalobce je uvést rozhodující skutečnosti, z nichž bude možné dovodit (hmotně)právní povinnost žalovaného ke splnění žalované povinnosti. Splnění této procesní povinnosti nelze přenášet na soud. Pokud by soud teprve z označených důkazních prostředků namísto žalobce prezentoval rozhodné skutečnosti, porušil by zásadu rovnosti účastníků zakotvenou v § 18 odst. 1 OSŘ. Sekundární procesní povinností žalobce pak je, označit důkazy (důkazní prostředky), jimiž budou jeho tvrzení prokázána. Nelze tedy prokazovat to, co tvrzeno nebylo, ale současně ani to, co není pro rozhodnutí významné. Splnění důkazní povinnosti není třeba ve zvláštních procesních případech, kdy sodu rozhoduje jen na základě žalobních tvrzení (rozkazní rozhodnutí, rozsudek pro uznání, nebo rozsudek pro zmeškání, anebo při smírném řešení sporu).V daném případě jistě bylo možné při dokazování rozvinout skutečnosti významné pro rozhodnutí, avšak nikoli soudem a nikoli ve prospěch toho účastníka řízení, který svou procesní povinnost tvrzení nesplnil. Dokazování tedy soud mohl zaměřit jen na tyto tvrzené skutečnosti: sjednání smlouvy o úvěru a placení souhrnného poplatku (který se zřejmě skládal z uváděných dílčích poplatků), zahrnující ujednání o lhůtě pro jeho vrácení a přenechání úvěrových peněz žalovanému.Ve smyslu závěrů, vyjádřených v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 23. listopadu 2023 ve věci C-321/22 (Provident Polska) týkajícího se smlouvy o spotřebitelském úvěru a ochrany spotřebitele, posoudil soud tvrzené ujednání účastníků o souhrnném poplatku jako zneužívající ve smyslu § 1813 OZ, neboť ukládá povinnost spotřebiteli (žalovanému) zaplatit nepřiměřené neúrokové náklady, jež dosahují téměř ekvivalentu plnění poskytnutého úvěrující na sjednanou dobu. Taková ujednání způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřenost je zjevná s ohledem na poměr úvěrované částky ke službám, poskytovaným úvěrující jako protiplnění, které souvisejí s poskytnutím a správou úvěru. Nebylo přitom žádným z účastníků tvrzeno, že účelem poplatků je vymezit hlavní předmět smlouvy, nebo se týkají přiměřenosti ceny nebo odměny ke službám, poskytovaným jako protiplnění. Správa úvěru spočívající v inkasování splátek v místě bydliště žalovaného jistě prospívá zejména úvěrující, která tím zajišťuje neobvykle časté splácení v místě, jež je pro spotřebitele zranitelnější.Podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) platí, že ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží. Protože je zneužívající prvek těchto ujednání oddělitelný od zbytku ujednání, může jeho pominutí stačit k obnovení skutečné rovnováhy mezi smluvními stranami. Hodnocení o jen částečné neúčinnosti ujednání vychází z § 576 OZ (obdobně viz závěr, vyjádřený v rozsudku Nejvyšší soudu České republiky ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).Soud tedy mohl přihlédnout jen k ujednání žalobkyně a žalovaného o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr 50 tis. Kč. Protože se žalobkyně o ujednání platit úvěrující úrok nezmínila, vycházel soud z toho, že žalovaný se nezavázal úrok platit. Právní režim smlouvy tedy nemůže podléhat ustanovení § 2395 a násl. OZ o úvěru, nýbrž § 2390 a násl. OZ upravující zápůjčku.Žalobkyně označila důkazy teprve v podání ze dne 15. května tr., jímž omlouvala svou neúčast na jednání před soudem. Označení důkazů ovšem nesplňovalo požadavek přiřazení konkrétního důkazního prostředku ke konkrétnímu skutkovému tvrzení. Proto se soud pokusil vybrat z předložených písemností tu, která by mohla být způsobilá tvrzení žalobkyně prokázat. Dokazováním poté soud z písemné smlouvy účastníků zjistil, že žalovanému byla při podpisu smlouvy předána částka 50 tis. Kč, kterou se zavázal vrátit v uváděných splátkách.Pokud tedy žalobkyně přenechala žalovanému 50 tis. Kč na dobu do 20. září 2024, z nichž žalovaný zaplatil 31,1 tis. Kč, zbývá ke splnění jeho smluvní povinnosti podle § 2390 OZ zaplacení 18,9 tis. Kč. Výrokem I. proto soud žalobě v této části vyhověl. Stejným výrokem soud také uložil žalovanému platit z této částky úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná žalovaná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je toto příslušenství žalováno.Výrokem II. byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba na zaplacení jistiny ve zbylé části 47,5 tis. Kč s úrokem z prodlení z této částky, neboť nedošlo k prodlení žalovaného s placením tohoto peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ.Výrokem III. soud ve smyslu § 142 odst.

2 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.