16 C 205/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky uvedené pod bodem I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 18. 9. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [číslo], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 73,61 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 254 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2023. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek č. [číslo] a 6, žalobkyni tak vzniklo v souladu s bodem 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, tj. smluvní pokuta ve výši 998 Kč, a dále dle bodu 6.2. smlouvy právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s tímto prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč. Žalovaný uhradil do data zesplatnění úvěru celkem 10 461 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3. smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru, když se žalovaný dostal do prodlení se splátkou č. [číslo], splatnou dne 20. 2. 2024, o 65 dnů. K datu 25. 4. 2024 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaný dlužnou částku ani přes předžalobní upomínku žalobkyně nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 22. 1. 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil, bylo tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) konáno v jeho nepřítomnosti. Na podkladě provedených listinných důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovému stavu ve věci. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 18. 9. 2023 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Žalobkyně se zavázala na základě předmětné smlouvy poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 156 192 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 3 254 Kč. Dle úvěrové smlouvy činí úrok 73,62 % ročně a RPSN činí 104,30 %. Z obsahu smlouvy bylo dále zjištěno, že v bodě 6.1. byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku. V bodě 6.2. je sjednána náhrada účelně vynaložených nákladů, které vznikly žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného, a to ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou o délce 15 dnů. V bodě 6.5. byla sjednána pro případ, že po zesplatnění žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně dne 18. 9. 2023 zaslala na účet uvedený v úvěrové smlouvě pod variabilním symbolem [var. symbol] částku 50 000 Kč. Výzvami ze dne 22. 3. 2024 a 22. 4. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných splátek, současně byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. Z listiny označené jako Oznámení ze dne 25. 4. 2024 vyplynulo, že žalobkyně k uvedenému dni v souladu se smluvním ujednáním zesplatnila dluh žalovaného a vyzvala jej k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ještě předžalobní výzvou ze dne 20. 8. 2024, která byla žalovanému dle podacího archu zaslána téhož dne.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

6. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Shora zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. V předmětné úvěrové smlouvě byl sjednán úrok ve výši 73,62 % ročně. Podle závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Podle statistických údajů České národní banky činily v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací 1-5 let průměrně 10,01 %. Jestliže tedy v nyní projednávané věci byl sjednán úrok 73,62 %, dosahuje tento více než sedminásobku běžného úroku sjednaného pro úvěry v daném období. Taková výše úroku nemůže ve světle shora uvedené judikatury obstát, ujednání o úroku je proto pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o.z. absolutně neplatné.

8. S ohledem na závěr o neplatnosti ujednání o úroku se soud zabýval otázkou, zda lze v daném případě postupovat podle § 576 o.z. ve spojení s § 1802 o.z., tedy oddělit tuto neplatnou část od ostatního ujednání úvěrové smlouvy a následně úrok stanovit ve výši úroku obvyklého, který poskytují banky v místě bydliště dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Dospěl však k závěru, že tento postup není namístě, neboť uzavřenou úvěrovou smlouvu je nutné hodnotit komplexně. Je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů zesplatnit úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 66,26 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na částku 351 014,40 Kč. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva přitom nestanoví žádné sankce pro případ, že by byla porušena povinnost ze strany žalobkyně. Soud vzhledem k nepřiměřeně vysokému úroku a dalším ujednáním, které smlouva obsahuje, uzavřel, že se předmětná úvěrová smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a proto je neplatná ve smyslu § 588 o.z., kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

9. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že při právním hodnocení shora uvedené úvěrové smlouvy jako absolutně neplatného právního jednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy vyšel soud z právních závěrů vyslovených Krajským soudem v Plzni např. v rozhodnutí č.j. 25 Co 21/2019-71 či č.j. 25 Co 209/2019-72, jež se týkaly skutkově obdobných sporů. Protože ujednání smlouvy, vyjma výše sjednaného úroku, byla zcela totožná se shora uvedenými případy, nemá soud ve smyslu § 13 o.z. důvod odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedených věcí.

10. Protože soud shledal absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, posoudil soud nárok žalobkyně, podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč na podkladě neplatné smlouvy, získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z., čímž se na úkor žalobkyně ve smyslu citovaného ustanovení obohatil, a je podle § 2991 odst. 1 o.z. povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovaný na svém dluhu uhradil, dle tvrzení žalobkyně, částku 10 461 Kč. Žalovaným nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by uhradil více, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 39 539 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 5. 9. 2024 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 20. 8. 2024 zaslala žalovanému (předžalobní) výzvu k plnění, přičemž ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů, která počala běžet dnem odeslání výzvy. Od 5. 9. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

11. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch v rozsahu 53 %, neúspěch v rozsahu 47 % (při zohlednění jistiny a příslušenství), proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 6 %, což odpovídá částce 1 320 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 360 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 67 181 Kč sestávající z částky 3 820 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast u jednání) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč (účinnost od 1. 1. 2025). Dále má zástupkyně žalobkyně podle § 13 odst. 5 právo na úhradu cestovného k jednání dne 22. 1. 2025 z Plzně (sídlo substituta) do sídla Okresního soudu v Chebu a zpět osobním automobilem RZ: [SPZ], 212 km, spotřeba vozidla 10,7 litrů benzinu na 100 km (podle předpisu č. ES 1999/100), cena za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů 35,80 Kč podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a sazba základní náhrady ve výši žalobkyní požadované 5,60 Kč za 1 km jízdy, nepřevyšující výši sazby základní náhrady dle shora uvedené vyhlášky, celkem tedy cestovné ve výši 1999 Kč. Advokátka má též právo na náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za 6 půlhodin po 100 Kč za cestu realizovanou k jednání, tedy v souhrnu ve výši 900 Kč. To vše (15 409 Kč) vyjma soudního poplatku spolu s DPH ve výši 21 %, tj. 3 235,89 Kč, neboť žalobkyni zastupující advokátka je registrována jako plátce DPH. Souhrnná částka 22 005 Kč pak byla s ohledem na výše uvedené ponížena na 6 %. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.