Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z uvedené částky za dobu od 27. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 9 929,38 Kč a co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 170 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně částku 422 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Chebu doplatek soudního poplatku za podaný návrh ve výši 141 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 099,38 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 4. 7. 2022 prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s úrokovou sazbou 0,09589041095904 % denně, a to do 6. 7. 2024. Žalovaný čerpal úvěr dne 4. 7. 2022, řádně a včas jej však nesplácel, když na svém dluhu uhradil pouze dne 9. 11. 2022 částku 2 700 Kč a dne 28. 2. 2023 částku 6 130 Kč. V souladu se smluvním ujednáním vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 16 170 Kč za dobu od 7. 7. 2024 do 9. 7. 2024, tj. právo na smluvní pokutu ve výši 32,34 Kč. Žalovaný dlužnou částku ani přes předžalobní výzvu nezaplatil.
2. Žalovaný v rámci své obrany namítal, že se uzavřená smlouva o úvěru příčí dobrým mravům, a proto je absolutně neplatná ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalovaný dále poukázal na nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru ze strany žalobkyně. Nadto uvedl, že žalovaným byla vedle úhrad ze dne 9. 11. 2022 ve výši 2 700 Kč a ze dne 28. 2. 2023 ve výši 6 130 Kč provedena další platba, a to dne 26. 2. 2023 ve výši 8 530 Kč. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že se pokusil danou věc vyřešit s žalobkyní mimosoudně, ta však jeho návrh důrazně odmítla.
3. Žalobkyně podáním ze dne 16. 1. 2025 vzala žalobu částečně zpět, a to co do částky 2 400 Kč s odůvodněním, že od žalovaného byly přijaty pouze dvě platby, které již byly zohledněny v podané žalobě. Platba ve výši 6 130 Kč byla uhrazena prostřednictvím inkasní společnosti, pakliže žalovaný poukazuje na úhradu částky 8 530 Kč dne 26. 2. 2022, mohla být tato částka uhrazena přímo inkasní společnosti a jedná se o platbu 6 130 Kč přeposlanou žalobkyni. Vzhledem k rozdílu plateb pak žalobkyně z procesní opatrnosti vzala žalobu částečně zpět co do částky 2 400 Kč. Žalobkyně se dále vyjádřila k tomu, jakým způsobem ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet a ke způsobu uzavření smlouvy.
4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud usnesením ze dne 22. 1. 2025, č.j. 16 C 256/2024-47, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2025, řízení v rozsahu zpětvzetí, tedy co do částky 2 400 Kč, zastavil.
5. Při jednání konaném dne 19. 3. 2025 soud po provedeném dokazování dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu ve věci. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] bylo zjištěno, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěru ve výši 25 000 Kč a závazek žalovaného tento splatit spolu s úrokem ve výši 0,09589041095904 % denně z poskytnuté částky ve 24měsíčních splátkách. Ze smlouvy vyplývá, že se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni celkem částku 34 897,04 Kč, RPSN činí dle smlouvy 41,21 %. Z obsahu smlouvy bylo dále zjištěno, že tato je v souladu s ustanoveními 4.1.1 a 4.1.9 Všeobecných obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, uzavírána prostředky komunikace na dálku. Za datum uzavření smlouvy je pak dle smluvního ujednání považován okamžik odeslání finančních prostředků. Z potvrzení o platby vyplývá, že žalobkyně poukázala dne 4. 7. 2022 na účet č. [č. účtu] částku 25 000 Kč. Z výpisu z Kontomatik vyplývá, že majitelem uvedeného účtu je žalovaný.
6. Žalovaný učinil při jednání nesporným (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), že dne 9. 11. 2022 uhradil žalobkyni částku 2 700 Kč a dne 26. 2. 2023 částku 8 530 Kč, tedy v souhrnu částku 11 230 Kč. Další platba nebyla ze strany žalovaného realizována.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
9. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 7. 2022 distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 562 o.z. ve spojení s ustanovením § 2395 o.z., na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč na účet shora uvedený. Na smluvní vztah žalobkyně a žalovaného založený smlouvou o úvěru je třeba s ohledem na postavení smluvních stran aplikovat nejen úpravu občanského zákoníku, nýbrž i zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ten ve svém § 86 ukládá poskytovali spotřebitelského úvěru, tj. v poměrech projednávané věci žalobkyni, povinnost prověřit schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, úvěr splácet.
11. S ohledem na shora uvedené se soud zaobíral otázkou, zda žalobkyně dostatečně prověřila a správně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného úvěr splácet ověřila dotazníkem vyplněným žalovaným, z něhož je patrný jeho příjem, tento pak vyplývá z výplatných pásek žalovaného, z výpisu z účtu žalovaného a rovněž z aplikace Kontomatik. Z výplatních pásek žalovaného za období od března do května 2022 vyplývá, že příjem žalovaného ze zaměstnaní činil v těchto měsících v průměru 27 000 Kč čistého. Z výpisu z účtu žalovaného i aplikace Kontomatik je pak patrné, že mzda ze zaměstnání byla žalovanému poukazována na jeho běžný účet vedený u [právnická osoba]. Při prostudování údajů získaných z tohoto účtu, který měla žalobkyně k dispozici, však dle názoru soudu nelze učinit závěr, že majetková situace žalovaného skýtala v době uzavření smlouvy o úvěru dostatečnou záruku k plnění úvěrového závazku. Na daný účet byla sice žalovanému poukazována mzda ze zaměstnání, nicméně za období březen, duben a květen 2022, tedy v měsících předcházejících poskytnutí úvěru, zůstávala žalovanému na tomto účtu disponibilní částka 350 Kč až 1 510 Kč. A to navíc za situace, kdy žalovanému byl v dubnu 2022 poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč od jiného nebankovního poskytovatele úvěrů a obdobně pak v květnu 2022, kdy žalovanému byl vyplacen úvěr ve výši 23 000 Kč. Z pohybu na tomto účtu žalovaného je pak zcela zřejmé, že žalovaný poskytnuté peněžní prostředky spotřebovával, jeho životní náklady tak musely být evidentně vyšší než jeho příjmy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, této muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen pokrýt své životní náklady ze svého příjmu, a tedy že žalovaný evidentně do budoucna nebude schopen ani splátky na poskytnutý úvěr ve výši 1 462,97 Kč měsíčně hradit.
12. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, proto je ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uzavřená úvěrová smlouva neplatná, když jde o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez návrhu.
13. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je nutno vztah mezi účastníky vypořádat pouze v rozsahu a dle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a.n. o.z., tedy v rozsahu rozdílu toho, co bylo žalobkyní poskytnuto a co žalovaný dosud vrátil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný již žalobkyni zaplatil částku v souhrnné výši 11 230 Kč, soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 13 770 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení pak soud navázal na uplynutí lhůty tří dnů od doručení žaloby žalovanému, když dle ustálené judikatury se za kvalifikovanou výzvu k plnění považuje i žaloba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Žaloba byla žalovanému doručena dne 23. 9. 2024, žalovaný tak měl ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. plnit bez zbytečného odkladu. Lhůtu bez zbytečného odkladu soud s přihlédnutím k výši dluhu stanovil na tři dny, kdy se dle názoru soudu jedná o dobu, která žalovanému umožnila získat potřebné finanční prostředky. Od 27. 9. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
14. Soud k návrhu žalovaného nepřiznat žalobkyni právo na úrok z prodlení s ohledem na skutečnost, že žalobkyně zavinila, že věc bylo nutné řešit soudní cestou a současně žalovanému nebyla zaslána výzva k vrácení bezdůvodného obohacení, uvádí následující. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný měl skutečně vůli spor účastníků řešit mimosoudně. Navzdory žádosti žalovaného žalobkyně dlužnou částku nevyčíslila a žalovaným předložený návrh na řešení sporu neakceptovala. I s přihlédnutím k těmto skutečnostem však nebylo možno návrhu žalovaného vyhovět. Soud v této souvislosti uvádí, že žalovanému musela být nejpozději v okamžiku doručení žaloby výše dluhu zřejmá, žalovaný však ani poté na svém dluhu ničeho neplnil, resp. nevrátil žalobkyni (alespoň) poskytnuté bezdůvodné obohacení, případně jeho část. Z tohoto důvodu soud neshledal důvod nepřiznat žalobkyni právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z., když je zcela evidentní, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu.
15. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.
16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, má právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně měla úspěch v rozsahu 58 % (jistina včetně příslušenství) a neúspěch v rozsahu 42 %, proto má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 %, což odpovídá částce 422 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 185 Kč (součet zaplaceného poplatku ve výši 1 044 Kč a doplatku ve výši 141 Kč) a z nákladů zastoupení žalobkyně advokátem. V případě podané žaloby se jedná o standardní žalobu formulářového typu, kdy podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 300 Kč, dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu činí paušální náhrada k úkonům právní služby 3 x 100 Kč, vše vyjma soudního poplatku dle § 137 odst. 3 o.s.ř. spolu s DPH ve výši 21 %, neboť žalobkyni zastupující advokát je registrován jako plátce DPH. Souhrnná částka 2 637 Kč pak byla s ohledem na výše uvedené ponížena na 16 %. Soud podotýká, že žalobkyni nepřiznal odměnu a paušální náhradu výdajů za podání ze dne 16. 1. 2025, neboť žalobkyně v tomto doplňovala skutečnosti, které již měly být obsahem podané žaloby (prověření úvěruschopnosti žalovaného) a současně oproti žalobě podrobněji popsala kontraktační proces. Z důvodu možného neúspěchu ve věci v rozsahu částky 2 400 Kč pak tímto podáním vzala žalobu částečně zpět. O místě splatnosti těchto nákladů bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůta k plnění pak byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
17. Výrokem pod bodem IV. pak byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 141 Kč, když ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz. V souladu s položkou 2 bodem 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) Sazebníků soudních poplatků činí soudní poplatek 5 % z žalované částky, tj. 1 185 Kč (vycházeje z předmětu řízení 23 699,38 Kč), a protože žalobkyně dosud zaplatila pouze částku 1 044 Kč, je povinna k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 141 Kč, a to na bankovní účet č. [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol]. K zaplacení soudního poplatku stanovil soud lhůtu tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.