17 C 110/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne [datum] uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., Smlouvu o úvěru č. [číslo], na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, spočívající v úroku v pevné výši 761 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaná zavázala k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou [počet] měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 7. 2. 2024. Žalovaná uhradila po uzavření smlouvy celkově částku 11 000 Kč, která byla právní předchůdkyní žalobkyně započtena ve výši 5 371,47 Kč na jistinu, ve výši 431,36 Kč na úrok, ve výši 3 150 Kč na úhradu za poskytnutí úvěru, ve výši 890,03 Kč na vyhodnocení úvěru a ve výši 1 157,14 Kč na inkasní poplatek. Žalovanou částku pak tvoří jistina ve výši 9 628,53 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 329,64 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 4 200 Kč, nesplacené náklady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 186,97 Kč, nesplacený poplatek za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště v částce 1 542,86 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok z dlužné jistiny 9 628,53 Kč za dobu od 8. 2. 2024 do 1. 9. 2024 vypočtený v částce 698,65 Kč a dále z této částky ve výši 8 % ročně od 2. 9. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ode dne prodlení žalované do 1. 9. 2024 ve výši 1 358,29 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 958,17 Kč (jistina 9 628,53 Kč + úrok 329,64 Kč) od 2. 9. 2024 do zaplacení. Dne [datum] byla mezi původním věřitelkou a žalobkyní uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Žalované byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.

3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo] má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, konkrétně v úroku ve výši 761 Kč, v poplatku spočívajícím v úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, nákladech za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkově se tak žalovaná zavázala k úhradě částky ve výši 27 888 Kč, a to formou [počet] měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 7. 2. 2024. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou a oznámením o postoupení pohledávky má soud prokázánu aktivní legitimaci žalobkyně. Odeslání předžalobní výzvy má soud za prokázané podacím lístkem poštovního doručovatele ze dne 24. 1. 2025. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila celkem 11 000 Kč.

4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že úrok byl v daném případě sjednán v pevné výši 761 Kč, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s „úhradou za poskytnutí úvěru“ ve výši 7 350 Kč, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši (soud považuje za úrok veškeré náklady, které musí být vynaloženy a smlouva mohla být uzavřena), takže výše úroku dosahuje již částky 8 111 Kč. Přihlédne-li dále soud ke sjednané částce za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ v částce 2 077 Kč a ,,inkasu splátek“ ve výši 2 700 Kč, nemohl soud dospět k jinému závěru, než že smlouva je jako celek smlouvou absolutně neplatnou dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Již skutečnost, že při výši úvěru 15 000 Kč a splatnosti [počet] měsíců činí v daném případě úrok kolem 60 % za [počet] měsíců, tedy cca 50 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní neplatnosti smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Připočetl-li by soud i další dvě částky, tedy sjednanou částku za ,,náklady na vyhodnocení úvěru“ a ,,inkasu splátek“ činila by výše úroku o další desítky procent vyšší roční úrokovou sazbu (cca 80 %). Za situace, že RSPN byla stanovena na 272,44 %, dále smlouva byla sjednána navíc adhézním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smlouvy, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále k tomu, že pouze žalovaná byla stižena další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování této smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.

5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat ve spojení s dokladem o jejím odeslání za prokazatelné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy od 9. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaná již uhradila částku 11 000 Kč, byla tato částka z žalobkyní poskytnuté částky 15 000 Kč odečtena a soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni nárok právě co do rozdílu těchto částek, tedy 4 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši 12 % ročně. Proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení daného případu, s přihlédnutím k příslušenství pohledávky a následném posouzení úspěchu/neúspěchu soud dospěl k závěru, že úspěšnou byla převážně žalovaná, u které soud žádné náklady řízení nezjistil, proto bylo rozhodnuto tak jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.