31 C 158/2025

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobce poplatek ve výši 8 303 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 480 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14, 75 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 399 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 295 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 4. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, přičemž poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 23. 10. 2023, celkem uhradil pouze částku 1 990 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 1. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. Žalovaná se k projednávané věci žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.

3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba], [IČO] dne [datum] má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 8 303 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách ve výši první až předposlední 295 Kč a poslední ve výši 258 Kč. Jednalo se přitom o spotřebitelský úvěr s pevně stanovenou úrokovou sazbou. Úrok činil 86 % ročně, RPSN 221,19 %. Žalovaný na úvěr splatil toliko částku 1 990 Kč, jinak neuhradil ničeho, jak vyplývá z negativního tvrzení žalobkyně. K ověření úvěruschopnosti žalované předložila žalobkyně pouze zákaznickou kartu, která obsahuje údaje o tvrzených příjmech žalovaného ve výši 18 604,50 Kč a dále tvrzení o existenci kreditní karty, spotřebitelského úvěru u jiné společnosti, výdajích na externí splátky dle žadatele ve výši 2 000 Kč a dalších odhadovaných měsíčních výdajích 4 000 Kč. Žádné další důkazy k tomu, jak zjišťoval a ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru, žalobkyně nedoložila. Pohledávka za žalovaným byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) postoupena na žalobkyni, kdy ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 je prokázáno, že předmětem postoupení jsou pohledávky na vrácení poskytnutých zápůjček vzniklé ze smluv o spotřebitelském úvěru, a to včetně pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení vzniklých v souvislosti s uzavřením, plněním či porušením příslušné smlouvy. Oznámení o postoupení pohledávek má soud za prokazatelně odeslané dne 27. 2. 2025, jak vyplývá z podacího lístku. Dále má soud za to, že před podáním žaloby byla žalovanému právním zástupcem žalobkyně zaslána předžalobní výzva, v níž se žalobkyně domáhala uhradit pohledávku vzniklou na základě shora uvedené smlouvy do 1. 5. 2025, když tato pohledávka dle tvrzení ke dni vyhotovení výzvy činit 18 427,81 Kč.

4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.

6. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

7. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při poskytování spotřebitelského úvěru pořizuje dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, a to zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Informace je povinen uchovávat po dobu nejméně 5 let od zániku právního vztahu, když tuto povinnost má i právní nástupce poskytovatele.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud se v dané věci nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Z listin doložených žalobkyní nebylo prokázáno, že tato by se posouzením otázky důkladně (tedy nikoliv jen povrchně či symbolicky) zabývala. Žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy, kterými by prokázala, že její právní předchůdkyně zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného. Již ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný v době uzavřené smlouvy měl závazky i z jiných spotřebitelských úvěrů a jeho příjem po odečtení předpokládaných výdajů nedosahoval ani částky nezabavitelného minima. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno (které jí v tomto směru tíží) ve vztahu ke skutečnosti, že poskytla úvěr po řádném posouzení úvěruschopnosti, a soud se neplatností smlouvy v takovém případě má zabývat i bez návrhu, nezbývalo soudu jinak, než považovat smlouvu z tohoto důvodu za absolutně neplatnou.

11. Soud chce zdůraznit, že nepostačuje, že měl údajně mít právní předchůdce k dispozici dokumenty na základě nichž ověřoval úvěruschopnost při poskytnutí úvěru s odůvodněním, že nyní již jimi nedisponuje, když ze zákona o spotřebitelském úvěru, zejména jeho § 78 vyplývá, že poskytovatel úvěru i jeho právní nástupce jsou povinni tyto dokumenty uschovávat i po dobu 5 let od zániku právního vztahu z daného právního jednání. Proto se tak soud nemohl spokojit s tvrzením, že takovými informacemi disponoval poskytovatel před poskytnutím úvěru, a to je postačující. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 5 Co 231/2020-97, na který v tomto smyslu žalobce odkazuje, se navíc týká úpravy v zákoně č. 145/2010 Sb., který již byl s účinností od 1. 12. 2016 nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb. To, že neprokázání splnění povinnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy je rovněž informace již neaktuální, neboť i zákon č. 257/2016 po novele č. 96/2022 Sb. účinné od 29. 5. 2022 jednoznačně hovoří o tom, že soud je povinen přihlížet k neplatnosti i bez návrhu (když soudně judikovaná byla absolutní neplatnost již před tímto datem).

12. S ohledem na výše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 7 000 Kč poníženou o částku 1 990 Kč, kterou již žalovaný uhradil. Na základě ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vycházel soud při absenci jakýchkoliv skutkových tvrzení obou stran, že v době rozhodnutí je v možnostech žalovaného uhradit celou jistinu najednou, když soud neměl žádné informace o tom, že by to tak možné nebylo, žalovaný v tomto smyslu nijak nevyjádřil a ničeho v tomto směru netvrdil. S ohledem na tuto skutečnost tak soud rozhodl, že je povinen uhradit celou částku v běžné třídenní pariční lhůtě. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, tj. v části zbývající výše jistiny a úroků z prodlení, když k prodlení žalovaného doposud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262. Zde Nejvyšší soud konstatoval, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Soud nemá za prokázané, že by předžalobní výzva zaslaná žalobcem byla zároveň výzvou k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobce touto výzvou nárokoval plnění z neplatné smlouvy, které mu nenáleží. Shora uvedené ustanovení stanoví speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Žalovaný sice netvrdil, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny úvěru, takové tvrzení však neučinila ani žalobkyně, která domáhá-li se úroků z prodlení rovněž ve vztahu k vrácení poskytnuté jistiny, tj. nejen úroků z prodlení v souvislosti s plněním ze smlouvy (která byla soudem určena jako neplatná), musí takové skutkové tvrzení rovněž učinit. Až v případě sporu mezi účastníky o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, mohl soud tuto dobu určit na návrh některé ze stran. To, že tato doba již nastala a že spotřebitel nesplácí jistinu, ač je to v jeho možnostech, a žalovaný se tak nachází v prodlení se splacením jistiny, však bylo na žalobkyni, aby přinejmenším tvrdila, a to včetně toho, jaká je doba odpovídající možnostem konkrétního spotřebitele. Z tohoto důvodu má soud za to, že dosud nedošlo k prodlení dlužníka a požadavek na zákonný úrok z prodlení soud zamítl v celé výši. Z podané žaloby však bylo možno identifikovat nárok na vrácení jistiny samotné, u níž soud mohl určit pro absenci jakýchkoliv odlišných skutkových tvrzení žalovaného splatnost v běžné pariční lhůtě.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byl úspěšnější žalovaný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť tomu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.