Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 284,56 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 284,56 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 4 678,55 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 218,83 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 222,41 Kč, úrokem 30 % ročně z částky 9 292,31 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a co do rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 192,31 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I., zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala od žalovaného zaplacení částek s příslušenstvím, uvedených v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný s její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě bylo žalovanému umožněno čerpat bezhotovostní úvěr až do výše 10 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný úvěr v souladu se smlouvou čerpal. Žalovaný se zavázal úvěr splácet minimálními měsíčními splátkami, jejichž výše mu byla dostupná v rozpisu plateb dostupném online na účtu Creditea (www.creditea.cz). Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal platit sjednaný smluvní úrok. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou, na základě čehož právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami vyzvala žalovaného k úhradě a poté, kdy dluh neuhradil, byl úvěr dle smlouvy zesplatněn ke dni 17. 7. 2023.. Žalovaný od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem 4 310 Kč, poté již nic. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 s účinností k témuž dni. Dále žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny 9 292,31 Kč, poplatku ve výši 900 Kč, dlužného úroku z jistiny do 17. 7. 2023 ve výši 1 770,80 Kč, kapitalizovaných úroků od 18. 7. 2023 do 29. 4. 2024 ve výši 2 222,41 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení od 18. 7. 2023 do 29. 4. 2024 ve výši 1 218,83 Kč, úroků ve výši 30 % p.a. z dlužné jistiny ve výši 9 292,31 Kč od 30.04.2024 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky ve výši 10 192,31 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Žalovaný dluhy neuhradil přes žalobkyninu písemnou předžalobní upomínku.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud při jednání provedl listinné důkazy předložené žalobkyní, a to Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, Potvrzení o provedení transakcí z účtu žalobkyně, Denní historie od 11. 11. 2022 do 29. 4. 2024, smlouva o postoupení pohledávky z 29. 4. 2024, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek z 29. 4. 2024 a Podací lístek z 30. 5. 2024, a na základě těchto důkazů dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
4. Není prokázáno uzavření tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žádná taková listina soudu předložena nebyla. Soudu byl žalobkyní předložen jen dokument nazvaný Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, což je nikým nepodepsané shrnutí obsahu smlouvy, z jehož uvozující věty se podává, že jde o „podmínky čerpání kreditní linky poskytnuté na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru“. Bez jakéhokoliv podpisu kterékoliv z obou tvrzených smluvních stran jsou také Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Žalobkynino tvrzení o tom, že se její právní předchůdkyně a žalovaný dohodli na způsobu uzavření smlouvy dle Smluvních podmínek není prokázáno. Stejně tak není prokázáno ani to, že proces uzavření smlouvy dle Smluvních podmínek proběhl. Prokázáno naopak je, a to potvrzením o provedení transakcí poskytnutí dne 11. 11. 2022 částky 10 000 Kč, dne 29. 11. 2022 částky 811, 82 Kč, dne 16. 12. 2022 částky 367, 77 Kč a dne 13. 1. 2023 částky 414,97 Kč, celkem tak částky 11 594,56 na účet č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. společností [právnická osoba]. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] pak vyplývá, že tento je veden na žalovaného [Jméno žalovaného], [adresa]. Dále je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky a seznamem postoupených pohledávek postoupení pohledávky žalobkyni. Rovněž tak zaslání výzvy k úhradě žalované, a to v oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 29. 4. 2024, které bylo odesláno žalované dne 30. 5. 2024 a dle zákonné domněnky dojití stanovené v § 573 o.z. došlo žalovanému třetího pracovního dne, tj. 4. 6. 2024. V oznámení žalobkyně určila žalované lhůtu k zaplacení 10 dní, která tak uplynula dne 14. 6. 2024.
5. Žalobkyně tvrdila a současně doložila listinou označenou Denní historie, že žalovaný uhradil na pohledávky z tvrzené smlouvy celkem 4 310 Kč. Bylo na žalovaném, aby ve smyslu § 101 OSŘ tvrdil a prokázal, že uhradil více, než uvádí žalobkyně, resp. tvrdil a prokázal jiné skutečnosti, které by mohly zčásti či zcela vyvrátit oprávněnost žalobkynina nároku. Žalovaný tak však neučinil a soud má tudíž za to, že je pravdivé žalobkynino tvrzení o výši úhrad ze strany žalovaného.
6. Protože nebylo prokázáno uzavření tvrzené úvěrové smlouvy, ale bylo prokázáno poskytnutí tvrzené částky právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému a postoupení pohledávky za žalovaným žalobkyni, má žalobkyně dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), právo na vrácení bezdůvodného obohacení, jehož se dostalo žalovanému, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když úrok z prodlení přiznal soud až ode dne následujícího po dni splatnosti, který v souladu s výzvou k úhradě obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky nastal 14. 6. 2024. Bezdůvodným obohacením je rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou žalovaným zaplacenou. Ve zbytku soud žalobu zamítl, protože zbývající nároky měly vyplývat ze smlouvy, jejíž uzavření nebylo prokázáno.
7. Míra procesního úspěchu převažuje na straně žalovaného, avšak ten byl v řízení zcela nečinný, a náklady mu tak nevznikly, soud proto ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ rozhodl, že vůči sobě účastníci nemají na náhradu nákladů řízení právo.