Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 30 000 Kč, když soud povoluje žalovanému splácet dlužnou částku po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá co do částky 12 000 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 000 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení a co do částky 8 490 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 6. 11. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 50 490 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 5. 9. 2024, 7. 9. 2024, 21. 9. 2024, kterou uzavřel žalovaný s žalobkyní prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].cz. Na základě této smlouvy dluží žalovaný žalobkyni částku 50 490 Kč s příslušenstvím.
2. Platební rozkaz: Ve věci byl vydán platební rozkaz EPR [č. účtu] -5 ze dne 14. 11. 2025, tento byl pro nedoručení žalovanému zrušen.
3. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalovanému řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 19. 10. 2025.
4. Rozhodování bez nařízení jednání: Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého „K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednáním souhlasí“. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k žalobě ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., ačkoliv byl poučen, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.
5. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, zejména smlouvou o spotřebitelském úvěru a informačním formulářem k ní, sazebníkem poplatků, dokladem o čerpání úvěru a platební historií a doklady o poskytnutých úvěrech, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvy o úvěru, když žalovaný tyto smlouvy uzavíral opakovaně. 5. 9. 2024 uzavřela smlouvu na částku 3 000 Kč, 3 000 Kč, 4 000 Kč a 5 000 Kč, 7. 9. 2024 uzavřela smlouvy na 2 000 Kč a 3 000 Kč, 21. 9. 2024 uzavřela smlouvy na 2 000 Kč, 1 000 Kč, 2 000 Kč, 1 000 Kč, 1 000 Kč, 1 000 Kč, 2 000 Kč. Celkově za tyto tři dny uzavřel smlouvy na částku 30 000 Kč. Žalobkyně předložila doklady o odeslání těchto částek na účet žalovanému, zároveň soud si vyžádal zprávy od bankovního ústavu žalovaného o příchozích platbách na jeho účet od žalobkyně. Žalobkyně tak prokázala poskytnutí jistiny ve výši 30 000 Kč na účet žalovaného. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na uvedené úvěru něco zaplatil. Žalovaná částka se skládá z nezaplacené jistiny ve výši 30 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % ročně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru, kterou žalobkyně kapitalizovala na částku 12 000 Kč. Dále žalobkyně žádá zákonný úrok z prodlení z částky 42 000 Kč ve výši 12 % ročně od 9. 1. 2025 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 8 490 Kč.
6. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalovaného za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalovaného a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalovaného. Žalobkyně na výzvu soudu neodpověděla, doklady ani tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti nedoplnila. Za této situace soud s ohledem na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dospěl soud k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1, 2 řádně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele.
7. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaný uzavřel s žalobkyní opakovaně smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to dne 5. 9. 2024, 7. 9. 2024 a 21. 9. 2024, když na základě těchto smluv souhrnně vyčerpal žalovaný částku 30 000 Kč, která mu byla převedena na jeho účet. Žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatil. Uzavřené smlouvy o úvěru soud posoudil jako neplatné s ohledem na řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný je proto povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z titulu bezdůvodného obohacení tak bylo vyhověno žalobě co do částky 30 000 Kč. Žaloba byla zamítnuta co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 40 % ročně z čerpané jistiny v celkové výši 12 000 Kč, co do zákonného úroku z prodlení a co do smluvní pokuty 8 490 Kč.
8. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.
12. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.
14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.
15. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: Bod 14.: “Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Bod 15.:“Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy)“. Bod 16.:“Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.
16. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.
17. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19.; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti I. B. a dalším, bod 37.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu).
18. Žalobkyně nepředložila k výzvě soudu doklady ani nedoplnila tvrzení týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.
19. Splátky: Soud dospěl k závěru, že zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalovaného dostupným z obsahu spisu z doby uzavírání úvěru je přiměřená měsíční splátka ve výši 2 500 Kč. Soud má za to, že takto stanovená splatnost dluhu žalovaného ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odpovídá kritériím ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a je tedy nejen odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele, ale také v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Ztráta výhody splátek pak znamená, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se sice přisouzená částka splatnou naráz automaticky, ale věřitel (žalobkyně) může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli (věřitel zašle dlužníku, který je v prodlení, oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, pak dojde k zesplatnění celé částky), když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy v režimu obdobném, jak jej stanoví § 1931 o. z.
20. Úrok z prodlení: Soud rovněž neshledal důvodným nárok žalobkyně, jímž se domáhala zákonného úroku z prodlení ve zákonné výši ročně z dlužné jistiny 42 000 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto nevzniklo v projednávané věci právo na zákonný úrok z prodlení.
21. Náklady řízení: O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnější žalobkyně má v poměrné výši při zohlednění úspěchu a neúspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Pro stanovení úspěchu je však nutné zohlednit i žalobcem požadované příslušenství. Žalobkyně byla úspěšná co do částky jistiny 30 000 Kč. Neúspěšná byla co do 12 000 Kč smluvního úroku, 8 490 Kč smluvní pokuty a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 000 Kč od 9. 1. 2025 do dne rozhodování soudu 28. 4. 2026, kterou soud vypočetl na částku 6 545,10 Kč. Tyto úroky musí soud připočítat k neúspěchu ve věci, neboť i ty jsou podstatné pro stanovení úspěchu a neúspěchu ve věci., Žalobce tak byl neúspěšný co do 27 035,10 Kč. Protože úspěch a neúspěch ve věci je v podstatě obdobný, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
22. Splatnost: Povinnost zaplatit žalovanou částku v pravidelných měsíčních splátkách uvedené ve výroku tohoto rozsudku ve splátkách vyplývá z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., kdy soud poskytl žalované delší lhůtu k plnění tak, aby byla schopna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaný se sice k jednání nedostavil, s ohledem na to, že žalobkyně majetkové poměry žalovaného řádně nezkoumala, lze předpokládat, že i s ohledem na nesplnění povinností vyplývajících z původní smlouvy nejsou majetkové poměry dobré. Tomu odpovídá i lhůta k plnění.