Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 753,62 Kč, když soud povoluje žalované splácet dlužnou částku po 800 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá co do jistiny 2 246,28 Kč, poplatku ve výši 156 Kč, poplatku za pojištění ve výši 162,33 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, tedy celkem co do částky 4 164,61 Kč. Žaloba se dále zamítá co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1 429, 30 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 9 999,90 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 309,02 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 918,32 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 15. 12. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 11 918,23 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 15. 9. 2024, kterou uzavřela žalovaná s žalobkyní. Na základě této smlouvy dluží žalovaná žalobkyni částku 11 918,23 Kč s příslušenstvím.
2. Platební rozkaz: Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento byl pro nedoručení žalované zrušen, když se jednalo o platební rozkaz EPR [č. účtu] -7 ze dne 7. 1. 2026.
3. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalované řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 30. 10. 2025.
4. Rozhodování bez nařízení jednání: Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého „K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednáním souhlasí“. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.
5. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, zejména smlouvou o poskytnutém úvěru, sazebníkem poplatků, dokladem o čerpání úvěru a platební historií, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 15. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr do výše 10 000 Kč, který mohla žalovaná čerpat opakovaně. Žalovaná na úvěr vyčerpala částku 14 628 Kč, úvěr se žalovaná zavázala splácet ve výši 4 % měsíčně ze zůstatku úvěru. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 6 874,38 Kč. Žalobkyně žádala zaplatit zůstatek úvěru ve výši jistiny 9 999,90 Kč, když splátky na úvěr částečně i zaplatila na poplatky a příslušenství. Dále žádala zaplatit poplatky ve výši 156 Kč, poplatky za pojištění ve výši 162,33 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Současně žádala zaplatit kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 1 429,30 Kč a úrok z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 9 999,90 Kč. Od 16. 12. 2025 do zaplacení. Žádali i zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 309,02 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 918,23 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení.
6. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalované za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalované a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalované. Žalobkyně v podání ze dne 9. 4. 2026 tvrdila, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Z předložených listinných důkazů i z vyjádření žalobkyně však vyplývá, že úvěruschopnost žalované žalobkyně řádně nezkoumala. Vycházela z tvrzení žalované, že její čistý měsíční příjem činí 24 000 Kč. Toto tvrzení žalované však žalobkyně žádným způsobem neověřila. Žalobkyně uvedla, že posuzovala úvěruschopnost na základě užití žalobkyní prezentované ho mechanismu, tzv. Credit Scoringu, v podobě výpočtu MLS dlužníka, když uvedla, že volila pro žalobkyni méně výhodnou variantu. Prověřovala také úvěrovou historii žalované, když byly zjištěný měsíční splátky na jiný úvěr ve výši 4 182 Kč. Šetřením v registru NRKI zjistila, že se žalovaná nedostala do prodlení se splácením svých závazků. Žalobkyně provedla také lustraci v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně tedy vycházela pouze z tvrzení žalované, které žádným způsobem neověřovala, vycházela potom z veřejně dostupných registrů. Jestliže žalobkyně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2024 č. j. 15 ICm 1010/2024, dle něhož „Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využít veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze ČSÚ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“. I tento rozsudek krajského soudu v Hradci Králové, na který žalobkyně odkazovala, však vychází ze skutečnosti, že poskytovatel úvěru informace od spotřebitele zjistí, nespokojí se pouze s tvrzenými informacemi. V tomto případě však žalobkyně skutečné majetkové poměry tvrzené žalobkyní žádným způsobem neověřila a tedy nezjistila. Za této situace soud s ohledem na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dospěl soud k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1, 2 řádně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele.
7. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaná dluží žalobkyni z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 15. 9. 2024 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná čerpala úvěr opakovaně, když dlužná částka činí celkově 14 628 Kč vyčerpaného úvěru, úvěrový limit činil 10 000 Kč jednorázově. Protože žalovaná na úvěr platila, když zaplatila celkem 6 874,38 Kč, (14 628 Kč – 6 874,38 Kč) se rovná 7 753,61 Kč. Žalovaná tudíž nesplatila jistinu 7 753,61 Kč, když soud započítal veškeré platby žalované na jistinu. Jako nedůvodnou soud shledal další část žaloby, a to zbývající část jistiny 2 246,28 Kč, poplatky ve výši 156 Kč, poplatky za pojištění ve výši 162,33 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, celkově ve výši 4 164,61 Kč. Do této částky byla tedy žaloba zamítnuta. Byla zamítnuta i co do příslušenství, a to do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 429,30 Kč, co do dalšího úroku z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 9 999,90 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 309,02 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 918,23.
8. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.
12. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.
14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.
15. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: Bod 14.: “Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Bod 15.:“Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy)“. Bod 16.:“Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.
16. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.
17. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19.; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti I. B. a dalším, bod 37.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu). Žalobkyně má tak právo pouze na bezdůvodné obohacení ve výši poskytnutého úvěru 8 591 Kč, na něj žalovaná ničeho neuhradila.
18. Ačkoliv žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, nezkoumala ji řádně. Žalobkyně měla k dispozici pouze prohlášení žalované o příjmech a výdajích, schopnost žalované řádně splácet úvěr však nebyla ze strany žalobkyně řádně posouzena. Žalobkyně měla při posuzování úvěruschopnosti žalované ověřit tvrzení žalované a ověřit její výdaje. Pokud by žalobkyně postupovala obezřetněji, úvěr by žalované neposkytla. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaná povinna vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.
19. Splátky: Soud dospěl k závěru, že zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalované dostupným z obsahu spisu z doby uzavírání úvěru je přiměřená měsíční splátka ve výši 800 Kč. Soud proto umožnil žalované splácet částku uvedenou ve výroku I. v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč pod ztrátou výhody. Soud má za to, že takto stanovená splatnost dluhu žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odpovídá kritériím ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a je tedy nejen odpovídající možnostem žalované jako spotřebitele, ale také v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Ztráta výhody splátek pak znamená, že pokud se žalovaná zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se sice přisouzená částka splatnou naráz automaticky, ale věřitel (žalobkyně) může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli (věřitel zašle dlužníku, který je v prodlení, oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, pak dojde k zesplatnění celé částky), když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy v režimu obdobném, jak jej stanoví § 1931 o. z.
20. Úrok z prodlení: Soud rovněž neshledal důvodným nárok žalobkyně, jímž se domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 918,23 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení a za předchozí období v kapitalizované výši 309,02 Kč. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto nevzniklo v projednávané věci právo na zákonný úrok z prodlení.
21. Náklady řízení: O náhradě nákladů řízení odpovídá § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož „Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo“. V tomto případě musel při porovnávání úspěchu a neúspěchu ve věci soud vyházet i z příslušenství k pohledávce, a to úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení. Podle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 „Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“.
22. Pro účely výpočtu nákladu řízení tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 7 753,62 Kč. Neúspěšná byla co do částky 4 164,61 Kč, dále potom co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 429,30 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 9 999,90 Kč od 16. 12. 2025 do dne rozhodování soudu 14. 4. 2026, které soud vypočetl na částku 391,23 Kč, dále co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 309,02 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 918,23 Kč od 16. 12. 2023 do dne rozhodování soudu 14. 4. 2026, které soud vypočetl na částku 446,85 Kč. Žalobkyně byla tak celkově neúspěšná co do částky 6 741,01 Kč. Úspěch žalobkyně tedy činil 53 %, neúspěch 47 % . Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci by tak žalobkyně měla právo na pouhých 6 % náhrady nákladů řízení, soud proto postupoval podle § 142 odst.2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
23. Splatnost: Povinnost zaplatit žalovanou částku v pravidelných měsíčních splátkách uvedené ve výroku tohoto rozsudku ve splátkách vyplývá z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., kdy soud poskytl žalované delší lhůtu k plnění tak, aby byla schopna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná se sice k jednání nedostavila, s ohledem na to, že žalobkyně majetkové poměry žalované řádně nezkoumala, lze předpokládat, že i s ohledem na nesplnění povinností vyplývajících z původní smlouvy nejsou majetkové poměry dobré. Tomu odpovídá i lhůta k plnění.