Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 205 638,12 Kč, když soud povoluje žalovanému splácet dluženou částku po 3 000 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá co do částky 78 514,71 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 622,10 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 284 152,83 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 23. 4. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 284 152,83 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19. 9. 2016, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru na částku 370 000 Kč. Na základě této smlouvy dluží žalovaný žalobkyni částku 284 152,83 Kč s příslušenstvím.
2. Platební rozkaz: Ve věci byl vydán platební rozkaz EPR [č. účtu] -6 ze dne 22. 9. 2020, tento byl pro nedoručení žalovanému zrušen.
3. Předžalobní výzva: Před podáním žaloby byla žalovanému řádně odeslána předžalobní výzva, a to dne 6. 4. 2020.
4. Žalobce po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. setrval na žalobě, tak jak byla podána, žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil.
5. Skutková zjištění soudu: Žalobkyně v řízení prokázala předloženými listinnými důkazy, zejména smlouvou o úvěru, informacemi o spotřebitelském úvěru, oznámením banky o prohlášení úvěru za splatný, výpisem z účtu, předžalobní výzvou, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dne 19. 9. 2016, na základě níž byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 370 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 96 řádných měsíčních splátkách po 5 474,08 Kč splatných vždy k 23. dni v měsíci, počínaje dnem 23. 10. 2016. Jistina úvěru byla úročena úrokovou sazbou 6,90 % ročně. Tato sjednaná úroková sazba není v rozporu s obvyklými úrokovými sazbami poskytovanými v daném období, když podle systému ARAD k září 2016 činila obvyklá úroková sazba 10,47 % ročně. Žalovaný porušil smlouvu, neboť řádně úvěr nesplácel, úvěr byl proto zesplatněn ke dni 28. 6. 2019. Žalobce žádal na nesplacené jistině 279 473,60 Kč, na obchodním úroku 6 713,87 Kč, na zákonném úroku z prodlení ke dni zesplatnění 273,36 Kč a na dlužném poplatku 2 692 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil 5 000 Kč. K výzvě soudu žalobce sdělil, že po poslední platbě 21. 3. 2019 žalobce zesplatnil úvěr dne 28. 6. 2019. Po zesplatnění byly 20. 8. 2019 zaplaceny ze strany žalovaného ještě finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Celkově tak žalovaný na úvěr uhradil 164 361,88 Kč. Dle zjištění soudu žalobce vycházel z potvrzení o příjmu ze dne 7. 1. 2014 ačkoli úvěr byl poskytován 19. 9. 2016. K výzvě soudu nesdělil, proč neověřil skutečný příjem žalovaného v době poskytování úvěru. Žádné listiny ani tvrzení k tomu nedoplnil.
6. Zkoumání úvěruschopnosti: Soud po seznámení se s listinnými důkazy vyzval žalobkyni, aby předložila a označila důkazy o prověření příjmů a výdajů žalovaného za období před poskytnutím úvěru, posouzení závazků žalovaného a jejich plnění, posouzení celkové majetkové situace žalovaného. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že podle jejího názoru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela ze získaných vnitřních i vnějších zdrojů, užívala automatické modely. Tvrdila, že břemeno tvrzení ohledně možnosti vrácení spotřebitelského úvěru nese sám spotřebitel. Žádné další důkazy o zkoumání úvěruschopnosti však soudu nedoložila. Žalobkyně tak nezkoumala řádně příjmy ani výdaje žalovaného, tyto řádně neověřovala, navíc vycházela z potvrzení o příjmech žalovaného, které bylo více než 2 a ¾ roku staré. Za této situace soud s ohledem na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), dospěl soud k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1, 2 řádně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele.
7. Skutkový závěr soudu: Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společnosti [právnická osoba]., smlouvu o úvěru ze dne 19. 9. 2016, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky spotřebitelského úvěru ve výši 370 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr po 5 474,84 Kč měsíčně od 23. 10. 2016, žalovaný však řádně úvěr nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 28. 6. 2019. Na úvěr žalovaný zaplatil celkově 164 361,88 Kč, když soud celou tuto částku započetl na jistinu, neboť shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, neboť žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný je tak povinen vrátit pouze poskytnutou a nezaplacenou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z titulu bezdůvodného obohacení tak bylo vyhověno žalobě co do částky 205 638,12 Kč na poskytnuté a neuhrazené jistině (na poskytnutou jistinu 370 000 Kč uhradil žalovaný 164 361,88 Kč, zbývá neuhrazená 205 638,12 Kč). Žaloba byla zamítnuta tedy co do zbývající žalované částky (žalobce žaloval 284 152,83 Kč, vyhověno bylo co do částky 205 638,12 Kč), zamítnuta tak byla žaloba co do částky 78 514,71 Kč. Žaloba byla zamítnuta i do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 622,10 Kč, když k výzvě soudu žalobce konkretizoval, že se jednalo o zákonný úrok z prodlení za období od 29. 6. 2019 do 28. 3. 2020 ve výši 10 % ročně z částky jistiny 284 152,83 Kč. Uvedl, že ačkoli částka takto vypočtená vychází vyšší, žalovali pouze 16 622,10 Kč, což žalobce blíže neodůvodnil. Žaloba byla zamítnuta i co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 284 152,83 Kč od 29. 3. 2020 do zaplacení.
8. Právní posouzení: Po právní stránce soud vychází z § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Podle § 2991 odst. 2 o. z. „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy“.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.
12. Podle § 87 odst. 2 téhož ustanovení „Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“.
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn.33 Cdo 2178/2018 „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“.
14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bod 17. „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“.
15. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: Bod 14.: “Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Bod 15.:“Podle ustálené soudní praxe se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, uveřejněný na str. 372 v sešitě č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy)“. Bod 16.:“Z citované judikatury pro danou věc vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.
16. Ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K obdobným závěrům lze dospět i na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18.
17. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19.; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti I. B. a dalším, bod 37.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu).
18. Žalobkyně k výzvě soudu nepředložila další důkazy a doklady k tvrzení týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nesplacené jistiny, když ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.
19. Splátky: Soud dospěl k závěru, že zjištěným osobním a majetkovým poměrům žalovaného dostupným z obsahu spisu z doby uzavírání úvěru je přiměřená měsíční splátka ve výši 3 000 Kč. Soud má za to, že takto stanovená splatnost dluhu žalovaného ze smlouvy o spotřebitelském úvěru odpovídá kritériím ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a je tedy nejen odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele, ale také v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Ztráta výhody splátek pak znamená, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, nestává se sice přisouzená částka splatnou naráz automaticky, ale věřitel (žalobkyně) může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli (věřitel zašle dlužníku, který je v prodlení, oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, pak dojde k zesplatnění celé částky), když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy v režimu obdobném, jak jej stanoví § 1931 o. z.
20. Úrok z prodlení: Soud rovněž neshledal důvodným nárok žalobkyně, jímž se domáhala zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného na 16 622,10 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny 284 152,83 Kč od 29. 3. 2020 do zaplacení. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, a nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto nevzniklo v projednávané věci právo na zákonný úrok z prodlení.
21. Náklady řízení: O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. Při zohlednění úspěchu a neúspěchu účastníků v této věci žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny, ale i z příslušenství, kterého se žalobkyně domáhala, jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1492/2017. Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně byla úspěšná co do částky jistiny 205 638,12 Kč. Neúspěšná byla co do 78 514,71 Kč na jistině, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 16 622,10 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 284 152,83 Kč od 29. 3. 2020 do zaplacení, který soud kapitalizoval ke dni rozhodování soudu 6. 10. 2026 na částku 180 669,59 Kč. Tyto úroky soud musí připočítat k neúspěchu ve věci, neboť i ty jsou podstatné pro stanovení úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobce tak byl úspěšný co do částky 205 638,12 Kč, neúspěšný byl celkově co do částky 275 808,40 Kč (78 514,71 Kč na jistině, 16 622,10 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku, 180 669,59 Kč na vyčísleném zákonném úroku z prodlení od 29. 3. 2020 do 6. 10. 2026). Neúspěšný tak byl ve vyšší části než v úspěšný, soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na část nákladů řízení by měl sice právo žalovaný, tento se však k jednání nedostavil a žádné náklady řízení neúčtoval.
22. Splatnost: Povinnost zaplatit žalovanou částku v pravidelných měsíčních splátkách uvedené ve výroku tohoto rozsudku ve splátkách vyplývá z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., kdy soud poskytl žalované delší lhůtu k plnění tak, aby byla schopna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaný se sice k jednání nedostavil, s ohledem na to, že žalobkyně majetkové poměry žalovaného řádně nezkoumala, lze předpokládat, že i s ohledem na nesplnění povinností vyplývajících z původní smlouvy nejsou majetkové poměry dobré. Tomu odpovídá i lhůta k plnění.