6 C 77/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 507 072,22 Kč s příslušenstvím, představující nevypořádané nároky ze smlouvy o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 2. 3. 2022.

2. Žalobkyně uvedla, že posoudila před poskytnutím úvěru s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splatit, neboť vyhodnotila informace požadované a získané od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl žalobkyní dotazován na své majetkové poměry, k nimž žalovaný v žádosti o úvěr ze dne 18. 2. 2022 uvedl, že má příjmem ve výši 67 000 Kč měsíčně, a to z podnikání. Měsíční výdaje stanovila žalobkyně podle svého interního ekonomického modelu na částku 8 390 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný v žádosti uvedl, že již splácí splátky mimo banku ve výši 2 701 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 12 808 Kč. Dále také provedla lustraci v interním tzv. blacklistu, registru neplatných a odcizených dokladů, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a obchodním rejstříku.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

5. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 2. 3. 2022 vzal soud za prokázané, že žalovaný uzavřel se žalobkyní ve výše uvedený den smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno]). Žalovaný poté čerpal částku 600 000 Kč, jak vyplývá z historie úvěru: [Anonymizováno]. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla žalobkyní posouzena úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným v Žádosti o úvěr ze dne 18. 2. 2022 z níž vyplývá, že žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem ve výši 67 000 Kč, žalovaný měl v té době dvě vyživovací povinnosti ke dvěma dětem a bydlel v obecním bytě. Co se týče výdajů, v žádosti jsou uvedeny pouze závazky žalovaného, a to jeden závazek ve formě kreditní karty s částkou 10 000 Kč a další ve formě hypotečního úvěru se splátkou 2 701 Kč měsíčně. Žádné další výdaje žalovaného zde nejsou uvedeny, jako zde také nejsou uvedeny žádné dokumenty, podle kterých by žalobkyně tvrzené údaje žalovaného ověřila (zjištěno z Žádosti o úvěr ze dne 18. 2. 2022). Žalovaný dosud na splátkách úvěru žalobkyni uhradil částku 221 108,61 Kč (zjištěno z výpisu [Anonymizováno]). Poskytnutou částku v celé výši 600 000 Kč žalovaný žalobkyni dosud nevrátil, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu (zjištěno z předžalobní upomínky ze dne 17. 2. 2024 a podacího archu k ní).

6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změny závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

8. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyplývá, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z.

9. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

10. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

11. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.

13. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

14. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

15. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z žádosti o úvěr ze dne 18. 2. 2022, v níž žalovaný uvedl, že má příjmem ve výši 67 000 Kč měsíčně, a to z podnikání, když měsíční výdaje stanovila žalobkyně podle svého interního ekonomického modelu na 8 390 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný v žádosti uvedl, že již splácí splátky mimo banku ve výši 2 701 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB však zjistila, že žalovaný měl v době žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 12 808 Kč. Žalobkyně také provedla lustraci v interním tzv. „blacklistu“, registru neplatných a odcizených dokladů, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a obchodním rejstříku. Žalobkyně tak téměř žádným způsobem nezkoumala výdaje žalovaného a ani si neověřila výši jeho měsíčního příjmu. Žalobkyně tak nemohla jako věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) zápůjčku - spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně.

16. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy, a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovaného nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 338 891,39 Kč) dle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. V částce 378 891,39 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou žalobkyně žalovanému poskytla, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci zejména smluvní úrok) nelze úspěšně uplatnit. Ve zbývající části ohledně smluvního úroku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

18. Žalobkyně po poučení soudu podle §118a neuvedla ani žádné další skutečnosti ani důkazy ohledně současného příjmu a výdajích žalovaného. Soud má tak za přiměřenou, za situace, kdy nemá žádné údaje ohledně aktuální příjmové a majetkové situace žalovaného, možnost postupné úhrady dluhu žalovaným, když je dle názoru soudu v možnostech žalovaného splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala takové aktuální příjmové a majetkové poměry žalovaného, ze kterých by bylo možno dovodit, že je v možnostech žalovaného hradit splátky vyšší než soudem uložené. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru umožnil žalovanému rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a to pod ztrátou výhody splátek.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnějším účastníkem byla žalobkyně a má proto proti žalovanému v poměrné výši právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 20 284 Kč, dále odměnou za 3 úkony právní služby učiněné do 1. 1. 2025 po 10 340 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměnou za 3 úkony právní služby učiněné od 1. 1. 2025 po 10 340 Kč dle §7 AT, náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 2 250 Kč (3 krát 300 Kč+ 3 krát 450 Kč) podle § 13 odst. 4 AT., náhradou cestovních výdajů ve výši 3 202, 09 Kč podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. za cestu právního zástupce žalobkyně z místa sídla k ústnímu jednání soudu a zpět při délce trasy 2 krát 172 km, spotřebě paliva 9,8 l/100 km, ceně pohonné hmoty 35,80 Kč/l, amortizaci 5,80 Kč/km, dále náhradou za promeškaný čas strávený na cestě dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (150 Kč/každá započatá půlhodina) ve výši 1 350 Kč, a dále 21 % DPH, neboť právní zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Z celkové výše náhrady nákladů řízení (103 582,93 Kč) má žalobkyně s ohledem na míru úspěchu právo na 50 %, tj. na částku 51 791,50 Kč. Lhůta k plnění ohledně náhrady nákladů řízení byla žalovanému stanovena v souladu s § 160 odst.1 o.s.ř.