Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% p.a. od 7. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylém rozsahu, tj. pro částku 6 245 Kč s příslušenstvím nad rámec shora přiznaným, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7 130,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou dne 10.2.2025 se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 16 745 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 29.10.2024 uzavřel s žalovanou Rámcovou smlouvu o úvěru č.[číslo] na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného úroku 1% denně, nejpozději dne 28.11.2024, a to splátkou ve výši 19 500 Kč. Na svou pohledávku žalovaná neuhradila ničeho. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 16 745 Kč, která představuje dlužnou jistinu ve výši 15 000 Kč, náklady spojené se zasíláním upomínek ve výši 1 100 Kč a smluvní pokutu ve výši 645 Kč. Dále požaduje dlužný úrok ve výši 4 500 Kč a běžný úrok z prodlení.
2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce. Namítla neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu porušení podmínek zkoumání úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru a dále z důvodu nepřiměřenosti smluvní odměny za poskytnutí úvěru, kdy výše RPSN převyšuje několikanásobně obvyklou výši.
3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobcem byla dne 29.10.2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č.[číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Úvěr byl žalované poskytnut na její bankovní účet, a to dne 29.10.2025, jak vyplývá z potvrzení banky. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr, včetně úroku ve výši 1% denně, a to jedinou splátkou ve výši 19 500 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Na poskytnutý úvěr žalovaná neuhradila ničeho. Tyto skutečnosti byly mezi stranami nesporné. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku, upomínky a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, netvrdil žalobce v žalobě ničeho. Po odporu žalované žalobce dotvrdil, že posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru provedl řádně. Před poskytnutím úvěru si opatřil výpisy z bankovních účtů žalované za tři měsíce předcházející podání žádosti o poskytnutí úvěru, a to konkrétně za období od 1.8.2024 do 29.10.2024. Z uvedených výpisů z účtů si žalobce potvrdil tvrzení žalované, že čistý měsíční příjem žalované činí 30 000 Kč. Za výši osobních výdajů žalované považoval částku 12 000 Kč. Ke způsobu ověření měsíčních výdajů uvedl, že při ověření výdajů vychází ze statistických ukazatelů, kdy průměrné měsíční výdaje osoby dosahují 30 % jejích čistých měsíčních příjmů. Žalobce tento statistický údaj nadhodnocuje a za výdaje žadatele o úvěr, který je zaměstnance, tak jako žalovaná, považuje částku odpovídající 40 % čistého měsíčního příjmu žadatele o úvěr. Žalobce je přesvědčen, že tento způsob ověření výdajů spotřebitele je zcela adekvátní tipu úvěru – mikro úvěru a zcela naplňuje požadavky ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále doplnil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru učinil náhled na zprávu z úvěrového registru. Upozornil díle na to, že pro kladné posouzení úvěruschopnosti žalované pro žalobce mělo také zásadní význam, že žalovaná byla stálým klientem žalobce, kdy úvěr, který předmětem soudního řízení byl v pořadí osmým úvěrem. Veškeré předchozí úvěry žalovaná vždy řádně dokonce mnohdy před termínem splatnosti žalobci uhradila. Upozornil na judikaturu Nejvyššího soudu ČR konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka]. Uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalované, o tom, že výše RPSN je nepřiměřená, odporující dobrým mravů a odkázal se na rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR sp. zn. [spisová značka].
12. Ke svým tvrzením žalobce doložil výpisy z bankovních účtů žalobkyně za měsíce 8-10/2024 a dále přehled předchozích úvěrů čerpaných žalovanou, včetně informace o jejich splacení. K tomu soud konstatuje, že po seznámení s předloženými listinami není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje stálý měsíční příjem žalované a konkrétní měsíční výdaje. Z žalobcem předložených listin (č.l.17-31), které přiložil ke svému vyjádření ze dne 14.5.2025 vyplývá, že v srpnu a září 2024 byly na účet žalované připsány platby od [právnická osoba]., které lze patrně považovat za měsíční mzdu. V říjnu 2024 však již žádná mzda nepřišla. Následně z obsahu závěrečného návrhu vyplývá, že v období 8-10/2024 žalovaná měla mít další příjem ze sociálních dávek. Takové tvrzení je však v rozporu s § 119a o.s.ř., kdy bylo učiněno až po poučení soudu a nelze k němu, dle názoru soudu, již přihlédnout. I v případě, že by soud vycházel z toho, že žalobce doložil, že řádně prověřoval příjmy žalované před poskytnutím úvěru, objektivně toto nelze vztáhnout na výdaje žalované. Z výpisů z bankovních účtů nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, z kterých by bylo možné učinit závěry o výdajích žalované, a to například výdajích na bydlení, apod. Nelze rovněž přihlédnout k tomu, že z výpisů z bankovního účtu žalované vyplývá, že žalovaná v předmětném období čerpá a splácí poměrně velké množství dalších úvěrů a půjček.
13. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.
14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).
16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.[Anonymizováno] [spisová značka]. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
18. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, žalobce si od žalované vyžádal pouze výpisy z bankovních účtů, z kterých dospěl k závěru, že žalovaná má dostatečný příjem. Příjmy a zejména výdaje žalované však nebyly nijak ověřovány a dokladovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. [spisová značka]). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.
19. Obezřetnost a důslednost žalobce při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k informacím obsaženým ve výpisech z bankovního účtu, kde je poměrně velké množství položek o čerpání a splácení dalších úvěrů a půjček. V takovém případě měl žalobce zpozornět a provést širší šetření ohledně této podezřelé informace. Za předpokladu, že by žalovaná měla dostatečné příjmy, je pozoruhodné, k čemu musela čerpat další spotřebitelské úvěry a dále úvěry od žalobce. V tomto ohledu lze jednoznačně spatřovat důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr řádně splácet. Žalobce si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, aniž by si tato tvrzení blíže ověřil, ač tak udělat mohl a měl.
20. Pokud jde o argumentaci žalobce spojenou s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka] soud uvádí, že tento rozsudek není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť se týká jiné skutkové situace, kdy spotřebitel celý úvěr splatil a až následně se domáhal bezdůvodného obohacení z titulu nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti. Ve shora uvedené rozsudku jde o závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však, jak již bylo shora uvedeno, na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci. Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl vůbec splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.
21. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci [spisová značka] ze dne 11. 1. 2024, [právnická osoba]. proti [právnická osoba]., připomněl svou stávající judikaturu, když s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (rozsudky [právnická osoba], [spisová značka] ze dne 18. 12. 2014, [právnická osoba], [spisová značka] ze dne 5. 3. 2020, a [právnická osoba]), [spisová značka] ze dne 10. 6. 2021). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti, vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z čl. 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.
22. Samotná skutečnost, že žalovaná případně splácela úvěr, pak s ohledem na výše zmíněnou judikaturu nemůže vést k závěru, že žalovaná byla schopna úvěr splácet, když při uzavření úvěrové smlouvy existovaly s ohledem na způsob hospodaření žalované s finančními prostředky pochybnosti o jejích možnostech a schopnostech úvěr splácet. V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti (absence běžných měsíčních výdajů) byl právní žalobce povinen požadovat po žalované jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobce jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla.
23. Ani tvrzení žalobce, že žalovaná v minulosti čerpala více úvěrů a tyto vždy splatila, nemůže objektivně učinit obrázek o její úvěruschopnosti. Naopak, lze z toho učinit závěr, že finanční situace žalované je dlouhodobě špatná, proto je nucena opakovaně čerpat u žalobce, jakož i u jiných nebankovních poskytovatelů úvěrů, další úvěry a půjčky. Bylo tedy otázkou času, kdy žalovaná splácet přestane, a to se také stalo.
24. Lze tedy uzavřít, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobci čerpanou jistinu ve výši 15 000 Kč, k čemuž žalovanou, výrokem I. zavázal. Ve zbylém rozsahu žalobu, jako nedůvodnou, zamítl.
25. Ač žalovaná navrhovala splácení jistiny v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, netvrdila, ani neprokazovala, jaká případná finanční, či sociální situace, by její žádost odůvodňovala. Proto soud k tomuto kroku nepřistoupil a uložil žalované povinnost k úhradě v zákonné lhůtě tří dnů.
26. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobci přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 15 000 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V prodlení se splněním svého peněžitého dluhu se žalovaná ocitla dne 7.2.2025, neboť podle výzvy žalobce byla povinna dluh zaplatit nejpozději do 6.2.2025. Od 7.2.2025 je žalovaná v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobce právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (žalobce však požadoval toliko 12,75%).
27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.2 o.s.ř. žalobce byl ve sporu úspěšný z 71 % (částka 15 000 Kč) a žalovaná z 29 % (částka 6 245 Kč). Poměr žalobce z úspěchu a neúspěchu ve sporu tak činí 42 % z celkových nákladů řízení. Ty byly stanoveny na částku 16 977,13 Kč a představují soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáti za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – převzetí a příprava, předžalobní výzva, podání žaloba), 2x úkon právní služby po 1 700 Kč (§ 7 citované vyhlášky – účast na ústním jednání, písemné vyjádření k odporu žalované), 3x režijní paušál po 100 Kč a 2x režijní paušál po 450 Kč (§13 odst. 3 a 14b odst.5 citované vyhlášky), náhrada za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč (15 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 citované vyhlášky), jízdné ve výši 6 369,53 Kč, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. (trasa [adresa] a zpět, celkem 706 km, OA Porsche Macan, r.z.[SPZ], průměrná spotřeba 9 l/100km, Natural 95 – vyhlášková cena 35,80 Kč/litr) a DPH 21%. Poměrná část nákladů činí tak 7 130,40 Kč.