Výrok
I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 13 518 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 24. 2. 2024 do zaplacení.
II. Žaloba se do částky 8 403 Kč s příslušenstvím zamítá.
III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 559 Kč k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr (na základě klientských informací a lustrací v externích úvěrových registrech) dne 17. 7. 2023 prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které jí poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaná svou povinnost řádně splácet úvěr (spolu s poplatky za volitelné služby) neplnila, dostala se do prodlení, uhradila na pohledávku pouze částku 1 482 Kč, proto žalobkyně úvěr ke dni 12. 1. 2024 zesplatnila. V důsledku zesplatnění pohledávky žalobkyně nad rámec dlužné jistiny ve výši 14 374 Kč požaduje též poplatky za bezpečnou splátku výši 396 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 196 Kč, poplatky za prodloužení splatnosti ve výši 1 485 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, úroky ve výši 2 940 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč.
2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ID žádosti [číslo] (č. l. 31-35) uzavřené mezi účastníky dne 17. 7. 2023, namísto podpisu žalované uveden kód [číslo], soud zjistil, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč za poplatek ve výši 495 Kč splatný v 24 měsíčních splátkách po 625 Kč. Celková splatná částka činila 20 640 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 49,1 %, v rámci smlouvy byly sjednány doplňkové služby express výplata za 199 Kč (placena jednorázově), dále služba Bezpečná splátka za 99 Kč měsíčně, SMS servis za 49 Kč měsíčně. Poplatek za korunový odklad činil částku 1 485 Kč. Součástí smlouvy byl též splátkový kalendář s předpisem jednotlivých plateb. Ve smlouvě s úvěrovými podmínkami jsou též uvedeny důsledky nesplácení úvěru v podobě možnosti zesplatnění celého úvěru a náhrady nákladů spojených s upomínáním ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Z výpisu z účtu (č.l. 12-15) soud zjistil, že žalované byla dne 17. 7. 2023 na účet č. [č. účtu] zaslána částka 15 000 Kč. Ze sazebníku (č.l. 16) soud zjistil výši jednotlivých poplatků. Z potvrzení (č.l. 18) soud zjistil, že žalobkyně ověřovala bonitu klienta. Z potvrzení (č.l. 19) soud zjistil, že byla provedena platba – vyplacena částka z úvěrové smlouvy na účet žalované ve výši 15 000 Kč. Soud konstatoval dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta (č.l. 20-21). dále soud konstatoval fotokopii občanského průkazu žalované [Jméno zainteresované osoby 0/0] (č.l. 22-23). Z výpisu z účtu žalované (č.l. 24-25) soud zjistil, že konečný zůstatek na tomto účtu v období od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023 činil -132,89 Kč. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 26-31) soud zjistil údaje o poskytovaném úvěru, stejně jako údaje o žalobkyni a další. Dále soud z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č.l. 17) zjistil, že po dopočtu na základě zesplatnění pohledávky a započtení úhrad v částce 1 482 Kč činila její výše 22 080,46 Kč. Žalované byla dle zjištění soudu zaslána výzva k úhradě dlužné částky ve výši 6 101 Kč ze dne 27. 11. 2023 (č.l. 36), dále byla žalované zaslána výzva k zaplacení celé dlužné částky (č.l. 38) ze dne 12. 1. 2024 vyčíslené na 21 921 Kč a předžalobní výzva ze dne 9. 2. 2024 (č.l. 40).
4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 17. 7. 2023 poskytla žalované částku 15 000 Kč, splatnou ve 24 měsíčních splátkách, a to za poplatek ve výši 495 Kč. Žalovaná též čerpala doplňkové služby (express výplata, SMS servis, bezpečná splátka), dostala se však do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, uhradila pouze částku 1 482 Kč, a žalobkyně následně dlužnou částku ve výši 21 921 Kč zesplatnila.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v [adresa], potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [Anonymizováno] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
11. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, tedy její výdaje a příjmy. Žalobkyně doložila výpis z účtu žalované, přičemž je evidentní, že žalovaná nedisponovala žádnými finančními prostředky, vzhledem ke skutečnosti, že v daném období byl zůstatek na jejím účtu záporný. Existenci dalších závazků žalované (např. z databází SOLUS nebo Centrální evidence exekucí) žalobkyně doložila v potvrzení o provedení ověření bonity klienta. Soud přesto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat požadované úroky (poplatky) a smluvní pokuty.
12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 15 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy o úvěru žalované jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná uhradila částku 1 482 Kč, nesplacená část poskytnutého plnění tak činí částku 13 518 Kč. Žalovaná se dostala se splácením úvěru do prodlení, a soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 13 518 Kč a žalobu pro částku 8 403 Kč zamítl.
13. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla úspěšná jen z části (aritmeticky ze 62 %) a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 24 % z celkové částky 2 330 Kč, tj. částka 559 Kč. Náklady podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 878 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3 x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.