38 C 203/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou po posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 6. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. [číslo], a na jejím základě jí téhož dne poskytla částku 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr ve 30 měsíčních splátkách po 2 932 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, uhradila celkem částku 26 388 Kč, žalobkyně proto dne 20. 2. 2024 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá vedle nesplacené jistiny ve výši 37 475,59 Kč (částka odpovídající zbývající dlužné původní jistině ve výši 30 796,46 Kč dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 6 679,13 Kč s příslušenstvím), také smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru v částce 16 502 Kč a úroku za poskytnutí úvěru.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z Informace pro klienta (č. l. 8) soud zjistil postup při žádosti o úvěr. Ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 2. 2023 (č. l. 20-23) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 87 960 Kč ve 30 měsíčních splátkách po 2 932 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 88,69 % ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 135,29 %. Smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1 % denně z dlužné částky. Z předsmluvního formuláře (č.l. 17-19) bylo zjištěno, že žalovaná byla seznámena s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (č. l. 9) soud zjistil, že žalobkyně je registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Z výpisů registru SOLUS (č. l. 13) bylo zjištěno, že žalovaná nesplácí žádný úvěr. Z výpisu nebankovního registru NRKI (č. l. 14) soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala vhodnost žalované k poskytnutí úvěru, žalovaná dosáhla skóre 425. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 15) soud zjistil, že žalované byla účet č. [č. účtu] dne 6. 2. 2023 vyplacena částka 35 000 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalované (č. l. 24-37) soud zjistil pohyb na účtu žalované v období od 1. 10. 2022 do 31. 10. 2022 (počáteční zůstatek – 9 708,71 Kč, konečný zůstatek – 14 810,57 Kč), v období od 1. 11. 2022 do 30. 11. 2022 (počáteční zůstatek – 14 810 Kč, konečný zůstatek – 11 494,41 Kč), v období od 1. 12. 2022 do 31. 12. 2022 (počáteční zůstatek – 11 494,41 Kč, konečný zůstatek – 9 975,25 Kč) a v období od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2023 (počáteční zůstatek – 9 975,25 Kč, konečný zůstatek – 13 597,63 Kč). Soud z těchto výpisů též zjistil, že žalovaná splácela celkem osm zápůjček od společnosti [Anonymizováno], též splácela zápůjčku od společnosti [Anonymizováno], byla ji poskytnuta zápůjčka od společnosti [Anonymizováno]. Žalované na účet chodila pravidelně částka od [právnická osoba] Z oznámení o schválení úvěru (č. l. 16) bylo zjištěno, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy a žalované bylo sděleno, že splnila podmínky pro čerpání úvěru ve výši 35 000 Kč, kdy celková částka, kterou je žalovaná povinna zaplatit činí 87 960 Kč. Ze splátkového kalendáře (č. l. 41) byly zjištěny předpisy jednotlivých splátek poskytnutého úvěru. Z karty klienta (č. l. 41) bylo zjištěno, že žalovaná uhradila 9 splátek po 2 932 Kč. Žalobkyně soudu předložila též fotokopii občanského průkazu žalované (č. l. 42-43). Z výzev k zaplacení ze dne 17. 1. 2024 a 19. 2. 2024 (č. l. 38, 39) bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužných splátek (č. 10, 11, 12) a upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru, pokud dlužné splátky neuhradí. Z oznámení ze dne 20. 2. 2024 (č. l. 40) bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o zesplatnění úvěru a vyzvána k okamžité úhradě částky 38 873 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 6. 2024 (č. l. 11), kterou žalobkyně doložila včetně podacího archu (č. l. 12) soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 38 873 Kč.

4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 6. 2. 2023 mezi žalobkyní a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 35 000 Kč, kterou se zavázala splatit žalobkyni ve 30 měsíčních splátkách po 2 932 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 88,69 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 135,29 %. Žalobkyně příjmy a výdaje žalované doložila výpisem z běžného účtu žalované za období od 1. 10. 2022 do 31. 1. 2023, existenci a trvání pracovního poměru žalované žalobkyně nezjišťovala. Příjmy ani výdaje žalované žalobkyně nijak podrobněji nespecifikovala, není proto zřejmé, které příjmy žalobkyně jsou ze zaměstnání. Soud má na základě výpisu z účtu za zjištěné, že žalovaná splácela vetší množství dalších zápůjček. Některé její příjmy byly taktéž tvořeny poskytnutými zápůjčkami ([Anonymizováno]). Počáteční i konečný zůstatek na účtu žalované byl záporný. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS a NRKI. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 26 388 Kč.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka]) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I[spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, příjmy i výdaje zjistila pouze z výpisu z běžného účtu žalované, konkrétní měsíční výdaje nezjistila, příjmy blíže nespecifikovala, existenci a výši dalších úvěrů žalované zjistila pouze z registru SOLUS (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky). Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalované dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, kdy z poskytnutého výpisu z běžného účtu je evidentní, že žalovaná nejen že nedisponovala žádnými finančními prostředky, navíc bylo zřejmé, že splácí velké množství dalších zápůjček (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]. Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti svého klienta.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 35 000 Kč poskytnutém žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalované částku 35 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila 9 splátek po 2 932 Kč, celkem tedy 26 388 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 8 612 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 8 612 Kč a zamítl ji do částky 46 763 Kč s příslušenstvím.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalované žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.

Odůvodnění

1. Ve výroku shora specifikovaného rozsudku v části o zákonném úroku z prodlení bylo v důsledku chyby v psaní uvedeno, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 612 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 612 Kč od 14,75 % od 22. 2. 2024 do zaplacení, kdy správné znění je „se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 612 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení“.

2. Podle § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom soud opravné usnesení. S ohledem na shora uvedené soud vydal toto opravné usnesení.