Výrok
I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhá částky 5 056 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 056 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení, zastavuje.
II. Žaloba se do částky 49 638 Kč s příslušenstvím zamítá.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 2 725 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 725 Kč od 17. 11. 2024 do zaplacení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 26. 8. 2023 smlouvu o úvěru č. [číslo], a na jejím základě mu dne 28. 2. 2023 poskytla částku 40 000 Kč na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem v 46 měsíčních splátkách po 2 881 Kč, nominální úroková sazba byla sjednána ve výši 71,04 % ročně. Kromě splátek jistiny úvěru a úroku se žalovaný zavázal splácet též částku 353 Kč za pojištění schopnosti splácet úvěr, ke kterému se přihlásil při podpisu úvěrové smlouvy. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil celkem částku 31 719 Kč, dne 22. 10. 2024 proto žalobkyně úvěr zesplatnila. O zesplatnění úvěru žalovaný uhradil ještě částku 500 Kč. Žalobkyně se domáhá vedle nesplacené jistiny také smluvních pokut ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč), nákladů na upomínání ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč) a částky 11 047,94 Kč jako kapitalizované smluvní pokuty ve výši 0,1% denně a úroků. Podáním ze dne 26. 11. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 5 056 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 056 Kč ve výši 12,75 % ročně od 1. 10. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že po dni podání žaloby žalovaný dne 30. 9. 2025 uhradil částku ve výši 5 056 Kč.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Ze základní informace o klientovi (č. l. 8) soud zjistil, kontaktní informace žalovaného, číslo smlouvy, číslo účtu, datum žádosti o úvěr, datum podpisu smlouvy a datum vyplacení úvěru. Z listiny Důkaz o odeslání 1,- Kč (č. l. 8 p. v.) soud zjistil, že žalovanému byla na jeho účet zaslána autorizační platba ve výši 1 Kč. Z listiny Zaslaná SMS (Informace o vyplacení) (č. l. 9) soud zjistil, že žalovaný byl informován o zaslání autorizační platby ve výši 1 Kč, s výzvou, ať variabilní symbol této platby použije jako podpisový kód pro odpovědní SMS, čímž dojde k podpisu následujících dokumentů: návrh smlouvy, prohlášení klienta, příloha č. 1 ke smlouvě, přihláška do pojištění, dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru, informace pro klienty, formulář hodnocení klienta, čestné prohlášení politicky exponované osoby, souhlasy se zpracováním osobních údajů a další souhlasy. Z listiny Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení) (č. l. 9 p. v.) soud zjistil, že žalovaný odpověděl na potvrzovací SMS. Z listiny Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (č. l. 10) soud zjistil podmínky žalobkyně v při uzavírání smluv na dálku. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo] a z Dodatku č. 1 ze dne 26. 8. 2023 (č. l. 11-12, 43-45) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 121 344 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 2 881 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 71,04 % ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 99,41 %. Smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1 % denně z dlužné částky. Z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru – pojištění schopnosti splácet ze dne 26. 8. 2023 (č. l. 13) soud zjistil, že žalovaný při podpisu smlouvy o úvěru podepsal zároveň přihlášku do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry. Z přihlášky do pojištění ze dne 26. 8. 2023 (č. l. 15-16) soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní též pojistnou smlouvu schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou ve výši 353 Kč. Z informačního dokumentu o pojistném produktu – pojištění schopnosti splácet úvěry (č. l. 39-42) soud zjistil parametry pojistné smlouvy. Z výpisů registru SOLUS (č. l. 18) bylo zjištěno, že žalovaný nesplácí žádný úvěr. Z výpisu nebankovního registru NRKI (č. l. 19) soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala vhodnost žalovaného k poskytnutí úvěru. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 20) soud zjistil, že žalovanému byla účet č. [číslo] /0100 dne 28. 8. 2023 vyplacena částka 40 000 Kč. Z listiny označené jako Prohlášení klienta (č. l. 21-22) bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že byl seznámen s podmínkami úvěru a nemá žádné dluhy. Z potvrzení o příchozí platbě (č. l. 23, 24, 25) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 11. 5. 2023 připsána platba ve výši 21 924 Kč, dne 13. 6. 2023 platba ve výši 22 492 Kč, dne 13. 7. 2023 platba ve výši 22 333 Kč a dne 14. 8. 2023 platba ve výši 24 180 Kč. Z listiny Hodnocení klienta (č. l. 26) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalovaného ve výši 22 900 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání, celkových výdajů ve výši 8 840 Kč, tvořených životním minimem 4 860 Kč, náklady na bydlení ve výši 3 980 Kč, volné zdroje žalobkyně stanovila ve výši 13 060 Kč. Z předsmluvního formuláře (č. l. 27-30) bylo zjištěno, že žalovaný byl seznámen s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 9. 2024 a ze dne 21. 10. 2024 (č. l. 31, 32) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužných splátek (č. 12, 13, 14) a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru, pokud dlužné splátky neuhradí. Z oznámení ze dne 22. 10. 2024 (č. l. 34) bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru a vyzván k okamžité úhradě částky 46 872 Kč. Z karty klienta (č. l. 35) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil ke dni 2. 7. 2025 celkem 32 219 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 6. 2025 (č. l. 36), kterou žalobkyně doložila včetně podacího archu (č. l. 33) soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 46 372 Kč. Z oznámení o schválení úvěru (č. l. 37) bylo zjištěno, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku k této smlouvě a žalovanému bylo sděleno, že splnil podmínky pro čerpání úvěru ve výši 40 000 Kč, kdy celková částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit činí 121 344 Kč. Ze splátkového kalendáře (č. l. 38) soud zjistil výši a předpis jednotlivých splátek úvěru. Žalobkyně soudu předložila též fotokopii občanského průkazu žalovaného (č. l. 46-47).
4. Soud má na základě provedeného dokazování za zjištěné, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 26. 8. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč, kterou se zavázal splatit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 2 881 Kč, s úrokem ve výši 71,04 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 99,41 %. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce květen, červen, červenec a srpen 2023 zjistila z potvrzení o platbě, které poskytla banka žalovaného, existenci a trvání pracovního poměru žalovaného nezjišťovala. Výdaje žalovaného zjistila žalobkyně z prohlášení žalovaného, kde deklarované výdaje činily částku 8 840 Kč (včetně částky životního minima ve výši 4 860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 3 980 Kč). V tomto prohlášení žalovaný deklaroval své měsíční příjmy ze zaměstnání ve výši 22 900 Kč. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS a NRKI. Žalobkyně vzala žalobu co do částky 5 056 Kč s příslušenstvím zpět, neboť žalovaný částku 5 056 Kč uhradil po podání žaloby dne 30. 9. 2025.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Žalobce ve smyslu ust. § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 věty první o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
11. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
12. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, příjmy zjistila z potvrzení o platbách připsaných na účet žalovaného, nebylo však zřejmé, zda se jedná o příjem ze zaměstnání nebo jiný, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, existenci a výši dalších úvěrů žalovaného zjistila pouze z registru SOLUS (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně se spolehla pouze na prohlášení žalovaného. K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, kdy tvrzené měsíční výdaje žalovaného byly evidentně podhodnocené (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti svého klienta.
13. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 40 000 Kč poskytnutém žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalovanému 40 000 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil v jednotlivých splátkách celkem 31 719 Kč, po zesplatnění úvěru uhradil dále částku 500 Kč, celkem tedy 32 219 Kč. V části, v níž žalobkyně vzala žalobu co do částky 5 056 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 056 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení zpět, soud řízení zastavil. Žalovanému tak zbývá uhradit částku 2 725 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 2 725 Kč a zamítl ji do částky 49 638 Kč s příslušenstvím.
15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), žalovaný byl úspěšnější stranou řízení, náklady mu však nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.