Výrok
I. Žaloba se do částky 24 299 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 12 393 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 393 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 28. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. [číslo], a na jejím základě mu dne 29. 12. 2023 poskytla částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 1 801 Kč, a to včetně částky za pojištění. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil celkem částku 12 607 Kč, žalobkyně proto dne 17. 11. 2024 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá vedle nesplacené jistiny také smluvních pokut, úroku za poskytnutí úvěru a úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Ze základní informace o klientovi (č. l. 8) soud zjistil kontaktní informace žalovaného, číslo smlouvy, číslo účtu, datum žádosti o úvěr, datum podpisu smlouvy a datum vyplacení úvěru. Z listiny Důkaz o odeslání 1,- Kč (č. l. 8 p. v.) soud zjistil, že žalovanému byla na jeho účet zaslána autorizační platba ve výši 1 Kč. Z listiny Zaslaná SMS (Informace o vyplacení) (č. l. 9) soud zjistil, že žalovaný byl informován o zaslání autorizační platby ve výši 1 Kč, s výzvou, ať variabilní symbol této platby použije jako podpisový kód pro odpovědní SMS, čímž dojde k podpisu následujících dokumentů: návrh smlouvy, prohlášení klienta, příloha č. 1 ke smlouvě, přihláška do pojištění, dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru, informace pro klienty, formulář hodnocení klienta, čestné prohlášení politicky exponované osoby, souhlasy se zpracováním osobních údajů a další souhlasy. Z listiny Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení) (č. l. 9 p. v.) soud zjistil, že žalovaný odpověděl na potvrzovací SMS. Z listiny Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (č. l. 10) soud zjistil podmínky žalobkyně při uzavírání smluv na dálku. Ze smlouvy o úvěru a dodatku ke smlouvě ze dne 28. 12. 2023 (č.l. 46-48, č. l. 11-12) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 75 840 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 801 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 71,04 % ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 99,41 %. Smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činily 499 Kč a dále 0,1 % denně z dlužné částky. Z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru – pojištění schopnosti splácet (č. l. 13) soud zjistil, že žalovaný při podpisu smlouvy o úvěru podepsal zároveň přihlášku do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry. Z přihlášky do pojištění z 28. 12. 2023 (č. l. 15-16) soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní též pojistnou smlouvu s měsíční úhradou ve výši 221 Kč. Z informačního dokumentu o pojistném produktu – pojištění schopnosti splácet úvěry (č. l. 42-45) soud zjistil parametry pojistné smlouvy. Z listiny označené jako Prohlášení klienta (č. l. 21-22) bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že byl seznámen s podmínkami úvěru a nemá žádné dluhy. Z předsmluvního formuláře (č. l. 30-33) bylo zjištěno, že žalovaný byl seznámen s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (č. l. 14) soud zjistil, že žalobkyně je registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Z výpisů registru SOLUS (č. l. 18) bylo zjištěno, že žalovaný nesplácí žádný úvěr. Z výpisu nebankovního registru NRKI (č. l. 19) soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala vhodnost žalovaného k poskytnutí úvěru. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 20) soud zjistil, že žalovanému byla účet č. [č. účtu] dne 29. 12. 2023 vyplacena částka 25 000 Kč. Z potvrzení o úhradě z 28. 12. 2023 (č.l. 23) bylo zjištěno, že dne 7. 12. 2023 obdržel žalovaný na svůj účet platbu ve výši 68 753 Kč označenou jako mzda. Z potvrzení o úhradě z 28. 12. 2023 (č.l. 26) bylo zjištěno, že dne 7. 11. 2023 obdržel žalovaný na svůj účet platbu ve výši 41 751 Kč označenou jako mzda. Ze mzdového listu za listopad 2023 (č.l. 24) bylo zjištěno, že žalovaný u zaměstnavatele [právnická osoba] pobírá mzdu základní 33 018 Kč, za listopad mu byl přiznán celkový čistý příjem 66 122 Kč, s náhradami 68 753 Kč. Z listiny Hodnocení klienta (č. l. 29) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalovaného ve výši 42 800 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání, celkových výdajů ve výši 11 238 tvořených životním minimem 4 860 Kč, náklady na bydlení ve výši 6 378 Kč a rezervou ve výši 1 000 Kč. Z oznámení o schválení úvěru (č. l. 40) bylo zjištěno, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku k této smlouvě a žalovanému bylo sděleno, že splnil podmínky pro čerpání úvěru ve výši 25 000 Kč, kdy celková částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit činí 75 840 Kč. Ze splátkového kalendáře (č. l. 41) byly zjištěny předpisy jednotlivých splátek poskytnutého úvěru. Z karty klienta (č. l. 38) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil 7 splátek po 1 801 Kč. Žalobkyně soudu předložila též fotokopii občanského průkazu žalovaného (č. l. 49-50). Z výzev k zaplacení ze dne 14. 10. 2024 a ze dne 12. 11. 2024 (č. l. 34, 35) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužných splátek (č. 8, 9, 10) a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru, pokud dlužné splátky neuhradí. Z oznámení ze dne 17. 11. 2024 (č. l. 37) bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru a vyzván k okamžité úhradě částky 30 267 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 6. 2025 (č. l. 39) soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 30 267 Kč.
4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. 12. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, kterou se zavázal splatit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 1 801 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 71,04 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 99,41 %. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce říjen a listopad 2023 zjistila ze dvou potvrzení o platbě, které poskytla banka žalovaného a mzdového listu za listopad 2023, existenci a trvání pracovního poměru žalovaného dále nezjišťovala. Výdaje žalovaného zjistila žalobkyně z prohlášení žalovaného, kde deklarované výdaje činily částku 11 238 Kč (včetně částky životního minima ve výši 4 860 Kč, nákladů na bydlení ve výši 6 378 Kč). V tomto prohlášení žalovaný deklaroval své měsíční příjmy ze zaměstnání ve výši 42 800 Kč. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS a NRKI. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 12 607 Kč.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka] mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, příjmy zjistila z potvrzení o platbě od zaměstnavatele žalovaného, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, existenci a výši dalších úvěrů žalovaného zjistila pouze z registru SOLUS (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně se spolehla pouze na prohlášení žalovaného. K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, kdy tvrzené měsíční výdaje žalovaného byly evidentně podhodnocené (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] [právnická osoba]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti svého klienta.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 25 000 Kč poskytnutém žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalovanému 25 000 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil 7 splátek po 1 801 Kč, celkem tedy 12 607 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 12 393 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 12 393 Kč a zamítl ji do částky 24 299 Kč s příslušenstvím.
13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.