Výrok
I. Žaloba se do částky 2 652,92 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 400 Kč od 4. 12. 2018 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 171 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba]., IČ: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 6. 1. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému v hotovosti poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru uhradit též příslušenství úvěru ve výši 8 186 Kč skládající se z kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Žalovaný se tak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit celkovou částku ve výši 18 186 Kč a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč, přičemž celková splatnost závazku připadala na den 6. 3. 2018. Žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se do prodlení, sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný uhradil od podpisu smlouvy částku 1 600 Kč, a dostal se tak do prodlení s úhradou částky 25 364,51 Kč. Závazek ze smlouvy nebyl zesplatněn, splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 6. 3. 2018. Žalovanému tak vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně k zaplacení nebylo žalovaným do sepisu žaloby na pohledávku ničeho uhrazeno. Dne 3. 12. 2018 byla mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobkyni postoupena pohledávka za žalovaným, který o tomto byl písemně informován.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 16) má soud za zjištěné, že celková výše spotřebitelského úvěru činila 10 000 Kč, spotřebitelský úvěr měl být splacen ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 299 Kč, celková částka, kterou je třeba zaplatit činí 18 186 Kč, výpůjční úroková sazba činí 15 %, RPSN činí 252,65 %, související náklady úvěry jsou tvořeny částkou 4 000 Kč úhrada za poskytnutí úvěru, 723 Kč náklady za vyhodnocení úvěru a 2 500 Kč inkasní poplatek. Z žádosti o úvěr (č.l. 15) ze dne 5. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč, uvedl, že je zaměstnaný, počet vyživovaných dětí 0, bydlení u rodičů, jako příjem uvedl mzdu ve výši 8 810 Kč, měsíční použitelný příjem ve výši 3 210 Kč; náklady bydlení 1 000 Kč, osobní náklady 3 100 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 1 300 Kč, telefon 200 Kč, celkové měsíční výdaje 5 600 Kč. Ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 1. 2017 (č.l. 14), bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnou žalovanému úvěr 10 000 Kč za poplatek 8 186 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč se splatností do 6. 3. 2018, žalovaný ve smlouvě potvrdil, že úvěr převzal v hotovosti v místě bydliště. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2018 (ISAS) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která dle potvrzení o zaplacení úplaty (č.l. 18) za tuto pohledávku zaplatila. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhaní pohledávky ze dne 15. 8. 2024 (č.l. 20) má soud za zjištěné, že terénní pracovník žalobkyně cestoval na adresu žalovaného ve dnech 30. 5. 2019, 1. 7. 2012, 27. 9. 2019, 15. 8. 2019, 26. 4. 2019, 24. 6. 2021 a 22. 11. 2023. Z výzvy ze dne 9. 1. 2019 (č.l. 19) soud zjistil, že žalobkyně žalovanému nabídla možnost zaplatit celý závazek najednou či možnost sjednat bezúročnou splátkovou dohodu, dále žalobkyně žalovaného informovala o nabytí pohledávky, která ke dni 9. 1. 2019 činila částku 24 016,04 Kč. Z oznámení ze dne 18. 12. 2018 (č.l. 17) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku postoupila na žalobkyni. Z výzvy ze dne 6. 2. 2019 (č.l. 21) má soud za zjištěné, že žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužné částky ve výši 24 075,95 Kč.
4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 1. 2017 na základě smlouvy částku 10 000 Kč. Žalovaný byl povinen úvěr splatit do 6. 3. 2018, tedy 14 měsíců od poskytnutí, dostal se do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaný uhradil pouze částku 1 600 Kč.
5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v [adresa], potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.
11. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka]) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([Anonymizováno] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka] by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
12. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale současně nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat ani jí požadovanou smluvní pokutu nebo kapitalizovaný úrok.
13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč, poskytnutém právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o.z. jako ochuzená ze strany žalovaného právo na vydání nesplacené jistiny ve výši 8 400 Kč, když žalovaný na úvěr uhradil pouze částku 1 600 Kč. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 8 400 Kč a žalobu pro částku 2 652,92 Kč spolu s příslušenstvím zamítl.
14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 76 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení snížené na 52 % (po započtení úspěchu žalovaného). Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 252 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za dva úkony právní služby spočívající v převzetí věci a sepisu žaloby a výzvy k plnění (3 x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3 x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.