Výrok
I. Žaloba se do částky 56 714 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 7 132 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 7 132 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou po posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 13. 2. 2024 smlouvu o úvěru č. [číslo], a na jejím základě jí téhož dne poskytla částku 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč, nominální úroková sazba byla sjednána ve výši 68,34 % ročně. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, uhradila celkem částku 42 868 Kč, dne 22. 7. 2025 proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá vedle nesplacené jistiny ve výši 53 295,66 Kč (původní dlužná jistina ve výši 45 587,97 Kč + dlužné úroky za poskytnutí úvěru přirostlého de dni zesplatnění úvěru ve výši 7 707,69 Kč) také smluvních pokut ve výši 1 996 Kč (4x 499 Kč), nákladů na upomínání ve výši 1 200 Kč (6x 200 Kč) a částky 7 355,40 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z nové dlužné jistiny úvěru a kapitalizovaného úroku za poskytnutí úvěru ve výši 68,34 % ročně z původní jistiny úvěru od 24. 7. 2025 do 16. 8. 2025 ve výši 1 994,16 Kč a dále úroku ve výši 12 % ročně z původní jistiny od 17. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 7. 2025 dosáhne částky 176 371 Kč.
2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Ze smlouvy o úvěru a dodatku ke smlouvě ze dne 13. 2. 2024 (č.l. 8-10, č.l. 34-35) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 146 976 Kč v 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 68,34 % ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 94,38 %. Důsledky prodlení klienta a smluvní pokuty byly upraveny v ustanovení čl. 6 smlouvy o úvěru, za každý jednotlivý případ prodlení přesahující 30 dnů činila smluvní pokuta 499 Kč a dále 0,1% denně z dlužné částky. Z oznámení o schválení úvěru (č.l. 11) bylo zjištěno, že žalobkyně akceptovala návrh na uzavření smlouvy ve znění dodatku k této smlouvě a žalované bylo sděleno, že splnila podmínky pro čerpání úvěru ve výši 50 000 Kč. Ze splátkového kalendáře (č.l. 12) byly zjištěny předpisy jednotlivých splátek poskytnutého úroku. Z listiny označené jako „Prohlášení klienta“ (č.l. 27-28) bylo zjištěno, že žalovaná prohlásila, že byla seznámena s podmínkami úvěru a nemá žádné dluhy. Z listiny „Hodnocení klienta“ (č.l. 25) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalované ve výši 20 000 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba]., a celkových výdajů žalované ve výši 8 775 Kč, tvořených životním minimem ve výši 4 860 Kč a náklady na bydlení výši 3 915 Kč. Z předsmluvního formuláře (č.l. 21-24) bylo zjištěno, že žalovaná byla seznámena s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z karty klienta (č.l. 14) bylo zjištěno, že žalovaná uhradila 13 splátek po 3 062 Kč, dále částku 2 876 Kč a 186 Kč, celkem tedy částku 42 868 Kč. Z výpisů registru SOLUS (č.l. 31) bylo zjištěno, že žalovaná nemá žádné dlužné splátky. Z výpisu nebankovního registru NRKI (č.l. 30) soud zjistil, že žalobkyně provedla lustraci žalované v této databázi. Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 29) bylo zjištěno, že na účet č. [č. účtu] byla vyplacena částka 50 000 Kč. Z výzev k zaplacení ze dne 18. 2. 2025, ze dne 21. 3. 2025, ze dne 18. 6. 2025 a ze dne 21. 7. 2025 (č.l. 17, 18, 19, 20) bylo zjištěno, že žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužných splátek úvěru (splátky č. 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17). Z oznámení ze dne 22. 7. 2025 (č.l. 15) bylo zjištěno, že žalovaná byla informována o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátky delší než 65 dnů a byla vyzvána k okamžité úhradě částky 56 491 Kč. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě (č.l. 26, 63, 64 a 65) bylo zjištěno, že zaměstnavatel žalované zaslal na účet žalované dne 10. 11. 2023 částku 20 059 Kč, dne 11. 12. 2023 částku 27 870 Kč, dne 11. 1. 2024 částku 19 650 Kč a dne 9. 2. 2024 částku 20 658 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2025 (č.l. 13), kterou žalobkyně doložila včetně podacího archu (č.l. 32) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 56 491 Kč. Žalobkyně doložila též fotokopii občanského průkazu žalované (č.l. 37, 38).
4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. 2. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč, kterou se zavázala splatit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 3 062 Kč, s úrokem ve výši 68,34 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 94,38 %. Žalobkyně příjmy žalované za měsíce listopad a prosince 2023 a leden a únor 2024 zjistila z oznámení o provedení příkazu k úhradě, existenci a trvání pracovního poměru žalované žalobkyně dále nezjišťovala. Výdaje žalované zjistila žalobkyně z prohlášení žalované, kde deklarované výdaje činily částku 8 775 Kč, a to včetně částky životního minima ve výši 4 860 Kč, deklarované příjmy činily částku 20 000 Kč. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti žalované k dispozici výpis databáze SOLUS a registru NRKI.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([právnická osoba] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
11. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo dostatečně doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, příjmy zjistila, konkrétní měsíční výdaje nezjistila vůbec, existenci a výši dalších úvěrů žalované zjistila pouze z registru SOLUS (již nikoli např. z Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně se spolehla pouze na prohlášení žalované. K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku. Žalobkyně tedy podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalované dostatečně, nezajistila si ani základní podklady pro její posouzení. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, kdy tvrzené měsíční výdaje žalované byly evidentně podhodnocené (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná. Soud připomíná, že žalobkyně měla při poskytování úvěru s extrémně vysokým úrokem z úvěru (vysoko nad hranicí lichevního úroku ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu) jako podnikatel v oblasti poskytování úvěrů vynaložit vyšší úsilí na posuzování úvěruschopnosti svého klienta.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 50 000 Kč poskytnutém žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 42 868 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 7 132 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 7 132 Kč a zamítl ji do částky 56 714 Kč s příslušenstvím.
14. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), žalovaná byla úspěšnější stranou řízení, náklady jí však nevznikly, proto soud nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků.