Výrok
I. Žaloba se do částky 8 090 Kč s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 22 947 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 947 Kč od 27. 11. 2024 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 641,60 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 1. 1. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru a na jejím základě poskytla žalovanému 30 000 Kč, z toho 2 500 Kč bylo použito na provizi zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, proto dne 27. 8. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila. Dlužná částka je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 26 491 Kč a dlužnými splátkami ve výši 3 497 Kč (kdy tyto se skládají z dlužných úroků ve výši 1 925 Kč a dluhu na jistině (úmoru) ve výši 1 572 Kč). Žalobkyně se také domáhá nákladů za odeslání 2 upomínek ve výši 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 049 Kč.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 1. 2024 (č.l. 21-23) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, z toho částka 2 500 Kč byla uhrazena zprostředkovateli. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč s datem poslední splátky 20. 5. 2027, úroková sazba byla sjednána ve výši 21,55%, roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 39,2%. Smluvní pokuty byly upraveny v ust. čl. IV. bod 2, za každý jednotlivý případ prodlení žalobkyně účtuje 499 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Z listiny označené jako čestné prohlášení „Závazky spotřebitele“ a „Výdaje spotřebitele“ (č.l. 14) bylo zjištěno, že žalovaný uvedl své měsíční výdaje: na bydlení 8 900 Kč, splátky úvěrů 13 500 Kč; mzdu 46 000 Kč. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 25-27) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému informace o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ (č.l. 19) soud zjistil že žalobkyně posuzovala příjmy a výdaje žalovaného, vycházela z celkových příjmů domácnosti ve výši 73 000 Kč a výdajů ve výši 8 900 Kč a splátek úvěrů hypotéky 13 500 Kč. Z listiny označené jako „Bonita smlouvy“ (č.l. 37) byl zjištěn předpis jednotlivých splátek úvěru, na které žalovaný v období od 3. 1. 2024 do 28. 8. 2024 uhradil 4 553 Kč. Z potvrzení o provedení transakce (č.l. 30) bylo zjištěno, že na účet žalovaného žalobkyně dne 3. 1. 2024 uhradila 27 500 Kč. Z potvrzení o provedení transakce (č.l. 31) bylo zjištěno, že na účet č. [č. účtu] žalobkyně dne 3. 1. 2024 uhradila 2 500 Kč. Z výpisu z centrální evidence exekucí (č.l. 13) bylo zjištěno, že žalovaný zde nemá žádný záznam, z výpisu z insolvenčního rejstříku (č.l. 17) bylo zjištěno, že žalovaný zde nemá žádný záznam. Z dokumentu informace o pozemku (nahlížení do katastru nemovitostí č.l. 19 ) soud zjistil, že žalovaný je vlastníkem podílu o velikosti ½ rodinného domu, na adrese [adresa]. Z výplatních pásek z měsíců říjen a listopad 2023 (č.l. 17 – 18) bylo zjištěno, že žalovaný měl čistý měsíční příjem v roce 2023 za říjen 31 287 Kč a za listopad 61 599 Kč. Z upomínky ze dne 27. 7. 2024 (č.l. 32) soud zjistil, že žalobkyně zasílala žalovanému upomínku k úhradě dlužných částek, přičemž doložila seznam upomínek (č.l. 33-35) včetně čestného prohlášení pověřeného zaměstnance o odeslání poštovní zásilky (č.l. 32). Z předžalobní výzvy ze dne 27. 8. 2024 (č.l. 36) má soud za zjištěné, že úvěr žalovaného byl z důvodu neplacení sjednaných splátek zesplatněn ke dni 27. 8. 2024, přičemž celková dlužná částka byla vyčíslena na 29 988 Kč, smluvní pokuta činila 998 Kč a náklady upomínání činily 200 Kč. Předžalobní výzvu žalobkyně doložila včetně podacího lístku.
4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 1. 1. 2024 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč, z níž částka 2 500 Kč činila provizi žalobkyně, celková cena úvěru činila 46 000 Kč, a žalovaný se zavázal splatit ji žalobkyni v 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč, úrok byl sjednán ve výši 27,28 % ročně, RPSN činila dle žalobkyně 39,2%. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce říjen a listopad 2024 zjistila z výplatních pásek, výdaje žalovaného zjistila z prohlášení žalovaného. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost dále z evidence exekucí.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v [adresa], potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka] mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [spisová značka] ([Anonymizováno] v. [jméno FO] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. [spisová značka], by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
11. V projednávané věci bylo tvrzeno a bylo doloženo, že žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, příjmy zjistila. Výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky) žalobkyně zjišťovala z výpisu evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně však podle soudu po formální stránce nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného zcela dostatečně, zajistila si minimální, nikoli však všechny nutné podklady pro posouzení jeho závazků. Zásadní ale v projednávané věci je, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně obsahově. Údaje o výdajích žalovaného se omezily pouze na čestné prohlášení žalovaného, žádné další výdaje žalobkyně nezjišťovala, ani se jimi nezabývala. I tímto obsahovým aspektem posuzování úvěruschopnosti se musel soud zabývat z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka (viz rozsudek ESD ze dne 5. 3. 2020 ve věci [spisová značka] – [právnická osoba]). Soud proto s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky jako celek neplatná.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a související poplatky, ani smluvní pokuty a paušalizované náklady na upomínání.
13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 27 500 Kč poskytnutém žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 4 553 Kč, dluží tak žalobkyni jistinu ve výši 22 947 Kč. Žalobkyně se celkově domáhala částky 31 037 Kč, soud proto žalobu do částky 8 090 zamítl, v části, v níž se žalobkyně domáhala nesplacené jistiny ve výši 22 947 Kč se zákonným úrokem z prodlení, žalobě vyhověl.
14. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), když žalobkyni úspěšné ze 74 % přiznal náhradu nákladů sníženou o úspěch žalovaného (26 %) na 48 %, tj. 1 641,60 Kč. Účelně vynaložené náklady řízení před snížením činí 3 420 Kč, podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 242 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu žaloby a sepisu výzvy k plnění (3 x 500 Kč) paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč), částky ve výši 378 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.